Scéna.cz 

Slavnostní (?) Turandot tonoucí v průměru

Státní opera Praha oslavila začátkem dubna letošního roku deset let své samostatné existence. U příležitosti tohoto milého jubilea byla na její scéně uvedena čtveřice slavnostních představení. Po méně známých titulech (Polský žid, Hamlet a Ariana a Modrovous) vyvrcholily oslavy 9. dubna 2002 závěrečnou lahůdkou na narozeninovém dortu - představením Pucciniho Turandot. Atraktivitu již tak dost lákavého titulu zvýšila v titulní roli hostující Eva Urbanová. Kulaté výročí jistě bylo pro SOP příležitostí k rekapitulaci uplynulých deseti let. Aniž by si to snad vedení divadla uvědomilo, rekapitulací umělecké úrovně bylo i samo představení provedené celkově na průměrné úrovni.

Při vzniku inscenace v roce 1995 stál lety prověřený inscenátorský triumvirát Věžník-Vychodil-Jelínek. Zkušenější divák, který očekával klasicky zpracovanou inscenaci s bohatou výpravou sázející na vyzkoušená schémata, jistě nebyl zklamán. Kostýmy Josefa Jelínka rozlišovaly designem i odlišnou barevností sociální stratifikaci přihlížející chudiny a příslušníků pekingského dvora. Scéna Ladislava Vychodila byla jednoduchá ve druhém jednání spočívající na tradičním schodišti. Přeměna obrazů přitom byla rychlá a elegantní. Celková výprava působila patřičně pompézním dojmem.

Václav Věžník se svou režií ukázal jako ideální konstruktér davových scén, bez kterých se žádná Turandot nemůže obejít. Podívaná prostě musí být stejným zážitkem, jako celkový hudební dojem. Kategorickým imperativem je mu sám Puccini, z jehož hudby Věžníkova režie vyvěrá. Příkladná je jeho práce se sborem a baletem - co změna hudebního motivu, to nový pohyb nebo příchod jiné skupiny vystupujících. Ne náhodou tím inscenace připomíná Věžníkovu brněnskou Aidu z roku 1993, která si rovněž získala velké sympatie publika a dodnes se udržela na repertoáru. Obě inscenace jsou typickou ukázkou „věžníkovské režie“ založené na perfektně zvládnuté hudební interpretaci. Zajímavým nápadem bylo použití vozíků pro trojici ministrů - Ping, Pong a Pang, což jen umocnilo komický charakter těchto postav. V celkově dobrém dojmu z výpravy a režijního aranžmá však zanikla (snad právě kvůli tomu, že od premiéry uplynulo téměř sedm let?) drobnokresba jednotlivých postav, kde bylo viditelně ponecháno na každém pěvci, jak se svého úkolu zhostí.

A právě nazkoušení repríz starších titulů dělá Státní opeře dlouhodobé problémy. Výjimkou nebylo ani toto slavnostní představení. Enrico Dovico se sice snažil přivést orchestr k patřičnému výrazu, především ve druhém dějství však orchestr chyboval a vyváženost některých temp nebyla zdaleka ideální, takže výsledek vyzněl průměrně. Podobně musím ohodnotil také nedokonale sezpívaný sbor, který sbormistr Michael Keprt nedokázal ideálně ukáznit. Ještě větší ostuda je, že se sbor nechal zahanbit výkonem chlapeckého sboru Pueri gaudentes, který na výrazně menší ploše prokázal vyšší kvality! O nic větší pozornost však nebyla věnována ani ansámblovým scénám. Především trio ministrů (Oldřich Kříž, Aleš Briscein a Lubomír Havlák) se často rozcházelo, naopak výstup Liu, Timura a Kalafa v prvním jednání vyzněl přece jen připraveněji.
A tak Státní opeře nezbylo, než vsadit na představitelku titulní role Evu Urbanovou. Jako Turandot debutovala teprve vloni na Jarním festivalu v Bratislavě. Letos ji mělo publikum možnost slyšet dokonce ve světové premiéře poslední úpravy této opery v Amsterdamu a ve Španělsku (autorem byl Luciano Berio). Nevím jak jinde, v Praze však podala až na několik drobností velmi slušný výkon, i když k opravdovému mistrovství kousek hlasové suverenity přece jen scházel. Většina jejích výšek se vyznačovala čistotou a plností zvuku a příjemně potěšila i lehkými piány (například ve vstupní árii „In questa reggia“). Lehké vibrato v nejexponovanějších částech jejího partu naznačovalo, kolik námahy role Turandot vyžaduje. Neomluvitelným nedostatkem pro pěvkyni jejího renomé se však stalo hrubé nasazování některých tónů - místy na úkor výrazu. Herecky byla vcelku přesvědčivá a ve třetím jednání dokázala vhodně vyjádřit změny charakteru citově ledové čínské princezny. Myslím, že její výkon byl pro pražské publikum jistě velkým zážitkem, i když by zasloužil zasazení do lépe připravené a do detailů nazkoušené inscenace.
Ve stínu Evy Urbanové v žádném případě nezůstala Jitka Svobodová, která v roli otrokyně Liu podala velmi vyrovnaný výkon. Svým lyrickým sopránem předvedla s patřičnou technikou ideál charakterního protějšku kruté Turandot (viz nádherná pianissima i lehké výšky). Publikum právem ocenilo i její přirozený herecký talent velkým aplausem při závěrečné děkovačce. Ladislav Mlejnek v roli Timura předvedl krásnou kantilénu svého lahodného basu. I když se zdál být v prvním jednání poněkud statický, při jeho monologu po sebevraždě Liu ohromil hloubkou žalu, aniž by sklouznul k teatrálnímu přehrávání. Jistá uměřenost ve vystupování je větší umění, než se na první pohled zdá.
Speciální kapitolou byl výkon Leo Mariana Vodičky (Kalaf), bohužel v negativním slova smyslu. Hlasově totiž podal doslova mizerný výkon. Markantní problémy při stoupání do výšek zapříčinily jeho distonaci a ve třetím jednání značnou únavu hlasu. I když slavné „Nessun dorma“ podal s patrnou snahou, vysloužil si od jednoho z diváků hlasité bučení. Otázkou však pro mne zůstává, jestli tak radikální nesouhlas patřil pouze jemu. Myslím, že stejnou měrou jako stárnoucímu tenoristovi náležela tato odměna i těm, kteří nebyli schopni zajistit Evě Urbanové adekvátního partnera, na kterého publikum při slavnostním představení čekalo. Vždyť málokteré operní divadlo u nás si může dovolit vybírat z tolika tenoristů (a ne ledajakých!) jako Státní opera. Nebo snad patřilo ono bučení celkově průměrné hudební úrovni představení?!