Scéna.cz 

Ambrois Thomas: Hamlet

Prvním titulem, uvedeným Státní operou v Praze v rámci nového třídílného cyklu nazvaného Shakespeare v opeře, se stal Hamlet (premiéry 21. a 24. února 2002) od francouzského skladatele Ambroise Thomase (1811 – 1896). Do Prahy se tak po velmi dlouhé době vrací dílo, které sklízelo ve druhé polovině 19. století velké úspěchy na téměř každé z významných evropských operních scén. Nové nastudování bychom mohli označit za ojedinělý dramaturgický počin, protože naposledy byla u nás tato opera uvedena (tehdy ale v italském překladu) v roce 1911 na scéně Nového německého divadla, v jehož budově nyní sídlí právě Státní opera Praha.
Z dvaceti Thomasových oper se dnes na repertoáru objevuje pouze Mignon (inspirovaná románem Viléma Meistra léta učednická od J.W.Goetha ). Uvedení Hamleta, kterého Thomas považoval za své nejlepší jevištní dílo, je v dnešní operní Evropě spíše vzácností. Dílo se stává v obecném měřítku opět populárním díky mezinárodně uznávaným pěvcům jako jsou např. Thomas Hampson, Nathalie Dessay nebo José van Dam, kteří zpívali hlavní role v inscenacích Hamleta, uvedených v poslední době na několika prestižních evropských scénách (Curych , Paříž).

Libretisté Michel Florentin Carré a Jules Barbié vycházeli při psaní libreta opery z francouzského překladu slavné Shakespearovy tragédie, jehož autorem jsou Alexander Dumas a Francois Paula Meurice. Oproti původnímu příběhu značně zjednodušili děj a zredukovali počet postav asi na polovinu, přičemž největší pozornost samozřejmě věnovali postavě titulní. Jejich výsledná verze, ačkoliv umocněna působivou Thomasovou hudbou, však opravdu velkého dramatického účinku bohužel nedosahuje.

Režisér Dieter Kaegi (v současné době umělecký ředitel opery v Dublinu) vytvořil společně s německou výtvarnicí Stefanií Pasterkamp (která je také autorkou kostýmů) zajímavou inscenaci, v níž se soustředil především na detailní psychologický rozbor titulní postavy. Z daných možností, které samotná opera nabízí, vytěžil maximum. Příběh rozehrál na jednoduché scéně, jejíž součástí je uprostřed jeviště umístěný obdélníkový prostor (jakýsi ,,hrob,, nebo „pískoviště“), ze kterého Hamlet postupně vyhrabává drobné zvířecí skelety. Přes tento prostor jsou z pohledu diváka po pravé straně položeny úzké kovové kolejnice, po nichž je v pravém úhlu posunováno schodiště.
Kromě řady působivých scén (např. pijácká scéna nebo závěrečný souboj), bylo zajímavé, jak režisér postavil do určité barevné konfrontace postavy Ophélie a královny Gertrudy - bílá, představující čistou nevinnost naivně milující Ophélie, zde ostře kontrastuje s černou, jež ztělesňuje svým způsobem tajemnou, vášnivou a svědomím zatíženou Gertrudu.

Inscenaci hudebně nastudoval Bohumil Gregor, jeden z našich nejzkušenějších operních dirigentů. První premiéru s úspěchem řídil Jiří Mikula. Orchestr hrál pod jeho vedením velmi vyrovnaně a stal se tak pro interprety na jevišti velkou oporou.

V titulní postavě vystoupil francouzský barytonista André Cognet, v němž Státní opera našla skutečně ideálního představitele této velmi obtížné role. Disponuje krásným, ve všech polohách vyrovnaným hlasem a je schopen výrazného hereckého odstínění jednotlivých Hamletových psychických stavů.
Maria Haan obdařila křehkou Ophélii dívčím půvabem a jemným pěveckým i hereckým projevem. Jelikož byla ve čtvrtém dějství za účelem větší dramatičnosti děje škrtnuta rozsáhlá sborová scéna , veškeré dění se tak prakticky omezuje pouze na Ophéliin výstup, jehož součástí je slavná koloraturní scéna šílenství, kterou paní Haan zpívá ( balancujíc přitom na kovových kolejnicích ) s odzbrojující technickou virtuozitou a intonační přesností.

Ruská mezzosopranistka Galia Ibragimova krásně zazpívala roli královny Gertrudy, herecky však působila místy poněkud nezúčastněně. Intrikán Claudius je další skvělou pěveckou příležitostí pro hostujícího basistu Jiřího Sulženka, jenž se tentokrát zaměřil spíše na hereckou stránku role. Olegu Korotkovi a Janu Markvartovi není v postavách hrobníků téměř vůbec rozumět. Velmi přibližná výslovnost francouzského textu tak prakticky degraduje jejich dobré pěvecké výkony. Z dalších sólistů se mohli výrazněji prosadit basista Roman Vocel (duch zesnulého krále) a tenorista Aleš Briscein (Laertes).
Tradičně standardní výkon pěveckého sboru (sbormistr Michael Keprt) byl poznamenán určitou nejistotou, způsobenou patrně množstvím a náročností jednotlivých repertoárových titulů, ve kterých sbor v současné době na scéně SOP vystupuje.

Mohli bychom nalézt mnoho hudebních skladatelů, kteří byli při psaní svých děl inspirováni odkazem nejslavnějšího dramatika světových dějin. Mnohé z jejich oper však zůstávají pro dnešního diváka stále nedostupnými. V případě nového nastudování Thomasova Hamleta vznikla kvalitní inscenace, jež se stala první částí projektu, jehož cílem je do konce příští sezóny alespoň tři z nich uvést opět na scénu.