Scéna.cz 

Václav Talich Live 1939

V tomto případě nejde o nahrávky, pořízené už původně pro účely vydání na nosiči zvuku: norský rozhlas v Oslu zaznamenal před sedmi desetiletími rozhlasové přenosy z obou koncertů prvého ročníku Talichem inspirovaného a dramaturgicky připraveného Pražského hudebního máje. Jak o technice záznamu uvádí autor informujícího textu pro sleeve-‑note Carl-‑Gunnar Ählen, v Oslu byly natočeny z Prahy přenášené koncerty na černý film Philomil; Má vlast byla zapsána na devět kotoučů filmového materiálu nahrávací metodou Philips-‑Miller, kterou vynalezl v roce 1931 Američan J. A. Miller a kterou – jako předchůdce dlouhohrající desky – využila poprvé společnost N. V. Phillips v Eindhovenu v roce 1936.

Nás ovšem víc než informace o technických řešeních zajímá hudba, kterou z původního záznamu slyšíme. Je to samozřejmě poslech, při němž záznamovou kvalitu nemůžeme porovnávat s tím, na co jsme zvyklí ze současných nahrávek (stačí např. poslech live snímku Mé vlasti v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu s dirigentem Vladimírem Válkem z koncertu Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu 12. 5. 2001, vydaného Radioservisem – CR0-‑0207-‑2 031). Ählen sice neuvádí, kolik mikrofonů zvuk v Národním divadle snímalo, ale lze předpokládat, že technici použili spíše jen dva nežli větší počet. To způsobuje, že některé partie ve vyšší hladině dynamiky zaznívají zkresleně, a naopak zápis od mikrofonu vzdálenějšího zvuku je slabší a v pletivu partitury poněkud zaniká (to platí zejména o sólech klarinetu v Šárce nebo o partiích dřevěných dechů v básni Z českých luhů a hájů). Dovedu si ovšem představit, jak nedokonale zněly obě nahrávky před digitalizací: remastering Jana Lžičaře dokázal odstranit téměř všechny pazvuky, podle možnosti vyrovnat zvukové plochy v dynamické intenzitě a nabídnout dnešnímu posluchači historické snímky, jež vnímání hudby ničím nepatřičným neruší a poskytují nám nesmírně cenný autentický zážitek. Talichovo podání těchto skladeb je právem pokládáno za vzorové. Podrobná analytická studie by samozřejmě odkryla řadu drobných detailů, jimiž Václav Talich své pojetí obohatil; zásadně však je poslech obou CD přesvědčivým důkazem Talichovy interpretační suverenity, dokonalého promyšlení koncepce jednotlivých básní Vlasti i skvělého smyslu pro temperamentní napětí rychlých Dvořákových Slovanských tanců, kontrastně vyvažovaného neobyčejně jemnou lyrikou. Vyzvedl bych alespoň jeden příklad: z Talichovy představy Tábora zní nejen velebný patos, ale také mimořádně účinný stesk: to v některých novějších provedeních Vlasti schází, jakkoli se dirigenti mohou inspirovat Talichovým příkladem… Výkon orchestru České filharmonie, doplněného členy orchestru Radio-journalu, je úctyhodně přesný: ani po trojím poslechu na různých přístrojích jsem nezaznamenal žádné nápadnější nedostatky či hráčské prohřešky (které bychom ostatně mohli omluvit faktem, že jde o živé provedení).
Za poslední část Mé vlasti je přiřazena česká národní hymna, zpívaná obecenstvem, po šestnáctém Slovanském tanci zní Kde domov můj ze záznamu. Zajímavostí sui generis je i reakce obecenstva: potlesk zaznívá nejen po každém z osmi Slovanských tanců, ale také po každé z básní Smetanova cyklu, a jeho délka mnohdy překvapuje: tak například bouřlivý, nadšenými výkřiky provázený aplaus po doznění Vyšehradu trvá 57 vteřin, po doznění obecenstvem zpívané hymny je na záznamu zachyceno dokonce 73 vteřin potlesku. Na snímcích jsou uchovány i texty velmi civilně a neokázale hovořící hlasatelky, jimiž zahajovala a uzavírala každou z obou do světa přenášených rozhlasových relací.