Scéna.cz 

Pocta P. Blatnému, E. Doušovi a Č. Gregorovi

Večer 11. 10. se v sále Deylovy konzervatoře a ladičské školy sešli přátelé a příznivci hudby Pavla Blatného, aby vyslechli koncert z tvorby tohoto skladatele, dirigenta, pedagoga a fejetonisty k jeho 70. narozeninám. Několikrát jsme se upřímně zasmáli a to dokonce tématu, se kterým by se žertovat nemělo. Večer zahájil několika gratulačními slovy předseda Společnosti českých skladatelů, profesor Milan Jíra – který vyzdvihl stálé tvůrčí hledačství jubilanta a popřál mu vše dobré.
Pavel Blatný, ve skladbě žák Schaefrův a Bořkovcův, obohacoval dále své vzdělání studiem dirigování, hudební vědy, návštěvou kursů Nové hudby v Darm-stadtu a jazzové problematiky v bostonské Berklee School. Pracoval jako dramaturg brněnské televize i jako pedagog na JA-MU. Jeho tvorba zasahuje téměř do všech hudebních žánrů a získala u nás i v za-hra-ničí řadu významných ocenění.

Jubilant si uváděl program večera sám a – jak už je v jeho povaze – vesele a s vtipem. Nebyla to žádná sebechvála, nýbrž jen několik vysvětlujících poznámek k jednotlivým číslům programu, z něhož bohužel pro náhlé onemocnění vypadla dvě čísla, a to Suita 12 a skladba In E, in A, in D pro basklarinet a klavír se souborem Due Boemi di Praga. Celý večer byl totiž založen na konfrontaci tvorby z šedesátých a devadesátých let. První živý vstup zajistilo České žesťové sexteto z Brna a to skladbou 3:2 pro žesťové kvinteto z roku 1973. Toto zajímavé dílko zaujalo publikum jak po stránce invenční, tak harmonické a zejména rytmické. Mimořádně vtipný fejeton V centru pozornosti, přednesený jubilantem, odhalil jeden ze sympatických rysů tohoto autora – totiž odvahu dělat si legraci sám ze sebe. Následovala poutavá Meditace pro klavír z roku 1964, demonstrující autorův „dialogický princip“ a znamenitě přednesená Milanem Bialasem. Z kompaktního disku jsme pak vyslechli live nahrávku skladby Play jazz, play Rock, play New Music z roku 1999, která je společným dílem jubilanta a jeho syna Marka a která dokumentuje stálou autorovu snahu o syntézu vážné hudby s odlišnými žánry. V jejím úvodu jsme poznali citace z Blatného tvůrčího období, „třetího proudu“. I následující Autokoláž pro klavír upoutala jak formou, tak nástrojovou stylizací. Fejeton s názvem Scénář tentokrát pohřební přinesl gaudium, při němž jsme se my pověrčiví poněkud otřásli, neboť jubilant si v době nedávného vážného onemocnění napsal skladbu pro smutný obřad: dílo bylo uvedeno po Blatného úspěšné rekonvalescenci Filharmonií B. Martinů ve Zlíně. Přes úsměvný osud skladby jde o hudbu filozoficky závažnou a posmutnělou. Meditace nad básní Susanne Renaud v překladu Bohuslava Reynka, uvedená veršem „Pojď, duše ubohá, je třeba jít“, zarámovaná barevným sólem s posmutnělou melodií, jejímž autorem je opět jubilantův syn, je provázena tvrdošíjnou melodicko-rytmickou figurou. Sympatický večer spíše humorné atmosféry tak v závěru přinesl i zamyšlení nad „posledními věcmi člověka“.

Zcela zaplněná kaple sv. Vavřince v Hellichově ulici 21. 10., kde AHUV pořádala koncert k jubileu Eduarda Douši, byla nesporným důkazem rezonance Doušovy tvůrčí činnosti. Téměř dvacítka účinkujících, nepočítaje v to v zá-věru vystoupivší dětský sbor, zahrnovala instrumentální sólisty a pěvce od nejmenších žáčků Základních uměleckých škol až po vyspělé profesionály. Ti všichni demonstrovali oblibu skladeb autora, který v tomto roce uprostřed pilné práce skladatelské i pedagogické dovršil své padesátiny. Neobyčejný přínos Doušovy tvorby vidím zejména v instruktivní oblasti, která je pro hudebnost národa tak důležitá a ve které se jubilantovi daří vytvářet invenčně cenné a vtipné skladby, ve kterých usiluje úspěšně o soudobý výraz, aniž by se nutil k di-so-nanci a komplikovanému notovému zápisu. Eduard Douša, autor se širokým vzděláním, má na svém kontě kromě úspěšné instruktivní literatury a celé řady hudeb k filmům a rozhlasovým insce-nacím i řadu významných partitur komorních i sym-fonických – jmenujme alespoň Rapsodickou předehru, Sinfoniettu meditativu či dětskou operu Jak Kocourkovští stavěli školu. V rámci tohoto večera, k němuž úvodní slovo, jež obsahovalo i sympatické tvůrčí krédo jubilanta, přednesl moderátor Českého rozhlasu 3 – Vltava a varhaník Josef Prokop, jsme pak vyslechli zejména velmi zdařilé provedení trojice skladeb s netradičním obsazením, Ave Maria pro soprán, trubku a varhany, Imaginace (pocta Dalímu) pro housle a kytaru a Sonáta pro akordeon. Znamenitě však hráli a zpívali všichni už od těch nejmenších a přispěli tak ke krásné a přátelské atmosféře a nepochybně i ke spokojenosti jubilanta.