Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

České premiéry z odkazu Gustava Mahlera

Prohlásit beze vší pochybnosti, že uvedení některého z hudebních děl minulosti na české koncertní scéně je prvým, tedy domácí premiérou, je riskantní. Naše významnější orchestry sice již většinou mají nebo tvoří kompletní databáze skladeb, jež kdy ve své historii provedly, avšak bohatý umělecký život země v posledních 150 létech mohl zaznamenat ojedinělé uvedení díla, jež posléze zapadlo v zapomnění. Stav zavinili sami tvůrci, když často přepracovávali původní verze svých děl, které se jim za nějaký čas znelíbily. Naštěstí mnozí z nich původní verze nezničili, a tak je dnes můžeme porovnávat s obvykle vžitou podobou výsledného díla. K mistrům tvůrčích návratů a jistých zmatků patřil nepochybně Gustav Mahler.

10. symfonie v rekonstrukci Rudolfa Baršaje
(14. září 2001 v 19:30, Junge deutsche Philharmonie, Dvořákova síň Rudolfina)
Gustav Mahler zůstavil po svém skonu fragment své 10. symfonie, který sliboval odpověď na otázku, jakým dalším směrem by se byl vyvíjel Mahlerův hudební jazyk a jak by asi reagoval na proměny hudebního myšlení, které právě v té době probíhaly v Evropě. První částečná odpověď přišla v roce 1924, kdy bylo vydáno faksimile nedokončené partitury, které představovalo výzvu k dokončení. Práce se ujal anglický muzikolog Deryck Cooke, který postupně v letech 1960-1975 předložil a dal provést tři verze své práce a v tomto znění byla Mahlerova 10. symfonie nahrána i na gramofonové desky. Ruský violista Rudolf Baršaj, který v posledních 20 létech vyrostl jako dirigent ve všeobecně respektovaného interpreta Mahlerovy hudby, se pustil do vlastní revize a instrumentace. Baršajova rekonstrukce Mahlerovy 10. symfonie zatím zazněla pouze v Petrohradě. V rámci Pražského podzimu ji přednese Junge deutsche Philharmonie, orchestr, sestavený z nejtalentovanějších studentů ze všech konzervatoří v Německu od roku 1974.

Ještě jednou Gustav Mahler a jeho skladatelské postupy
(25. září 2001 v 19:30, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, Monica Groop – mezzosoprán, George Pehlivanian – dirigent)
Chronologie Mahlerových postupů při dokončování jednotlivých skladeb se zdá být zmatená. K tomu je několik důvodů. Především, čtyři své první symfonie skladatel nekomponoval postupně. První věta 2. symfonie existovala nejdříve samostatně. Neschopen pracovat na díle dále, nadepsal ji skladatel jako zvukovou báseň o jedné větě. Posléze si ujasnil, jak postupovat, přeměnil tuto větu a vložil ji skutečně jako úvodní část do své 2. symfonie. Poslední věta 4. symfonie byla původně určena jako závěrečná část 3. symfonie. Skladatel si nicméně uvědomil, že by byla příliš odlehčenou po tom všem, co se v symfonii odehrálo, vyjmul ji a dopsal k ní předchozí věty 4. symfonie. Navíc Mahler zpravidla psal další symfonii v době, kdy rozepisoval orchestraci předchozí, takže díla se jako překlenovala.

Blumine či Flora a její historie?
Mahlerovy první čtyři symfonie mají jedno pojítko, je jím hudební materiál, který pochází ze skladatelových písní. První využívá motivů z Písní potulného tovaryše a melodie třetí věty pochází ze studentského kánonu Bratr Jakub či známější francouzské podoby Frere Jacques. První symfonie prošla několika proměnami. Nejprve ji autor nazval Symfonickou básní ve dvou částech a dirigoval její premiéru v Budapešti dne 10. listopadu 1889. Poté přepracoval orchestraci a nazval v rukopise dílo „Titan“, zvuková báseň v symfonické formě. Její premiéru řídil v Hamburku 27. října 1893. Obě dvě verze zazněly v pětivěté podobě s částí Blumine či Flora na místě druhé věty. V roce 1896 Mahler tuto část vypustil a přejmenoval dílo na Symfonii. Vytištěná verze definitivně neobsahovala pomalou větu, která byla původně nadepsána „Mozaika: Kapitola květin“.
Opuštěná Blumine tedy zazní v programu Pražského podzimu zřejmě jako česká premiéra. Jediné co připomíná její někdejší sounáležitost s první symfonií je Titanův podtitulek „Jako hlas přírody“.

Totenfeier – Panychýda za zemřelé
Jakmile skladatel skončil práci na své 1. symfonii, začal pracovat na další. První větu dokončil velmi rychle. Je datována v Praze, dne 10. září 1888, tedy půl roku po dokončení 1. symfonie Titan. Mahler o ní sám napsal: „Nazval jsem první větu ,Todtenfeier’. Mohlo by Vás zajímat, že v ní vystupuje hrdina mé 1. symfonie, zrozen ke svému hrobu, jehož život pozoruji jako v zrcadle z opačné strany.“ Mahler ji v roce 1901 přinesl k posouzení Hansi von Bülowovi, na nějž posléze vzpomínal dlouho a bolestně. Bülow si několikrát přikrýval uši rukama a nakonec vyřkl ortel: „Pokud je tohle hudba, pak nerozumím v hudbě ničemu.“
V roce 1894, když Mahler chystal vydání své 2. symfonie, přeškrtl v partituře označení 1. věta Symfonie c moll a nadepsal tuto část „Todtenfeier“. Předtím, než ji zařadil do díla, jež nese název „Vzkříšení“, ji přepracoval. Rozdílnosti obou verzí byly dostatečné k tomu, aby Mezinárodní společnost G. Mahlera přisoudila původní verzi statut samostatného díla s názvem Todtenfeier (později Totenfeier), neboli Slavnost za zemřelé. Zaznělo toto dílo v Praze, kde vzniklo, či nikoliv? Nevíme.

Další skladby G. Mahlera, uvedené v rámci 11. ročníku MHF Pražský podzim:
Písně potulného tovaryše, 26. září 2001 v 19:30, Dvořákova síň Rudolfina, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Ann-Katrin Naidu – soprán, Nicolae Moldoveanu – dirigent
Das klagende Lied (Žalozpěv), 3. října 2001 v 19:30, Smetanova síň Obecního domu, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, Pražský filharmonický sbor, Jaroslav Brych – sbormistr, Fiona Cameron – soprán, Cornelia Kallisch – mezzosoprán, Guy Flechter – tenor, Roberto Paternostro – dirigent

Dramaturgie Pražského podzimu slibuje svým posluchačům, že je nezklame překvapivým únikem do jiných stylových a výrazových sfér hudby, nicméně se snaží být vynalézavou a objevnou. Nechť návštěvníci sami posoudí, jak se jí tento záměr daří plnit.

17.9.2001 Pavel Špiroch | rubrika - Festivaly

TIP!