Scéna.cz 

Hudební rozhledy 01/2011

V pondělí 10. ledna se Praha stane svědkem zcela výjimečné události: ve Smetanově síni vystoupí operní (i písňová) hvězda první velikosti, „nejžhavější tenorista současnosti“ (New York Times, 15. 4. 2010), Jonas Kaufmann. Pořádající agentura Panart nicméně dostala Hudební rozhledy do velmi nehvězdné situace, když ani řadu dní po uzávěrce lednového čísla nedokázala od Jonase Kaufmanna získat odpovědi na hrst otázek, které obdržela již na počátku listopadu a měla na to tedy více než měsíc čas. Nezbylo než hledat „náhradní“ řešení, a jako nejvhodnější nám připadl umělcův vlastní text, který je s názvem „Über mich“ na jeho německém webu. A jistě nám dáte za pravdu, že je to velmi zajímavé čtení. „Většinou se o mně mluví, jako bych byl odjakživa úspěšným umělcem“, začíná své vyprávění Jonas Kaufmann a pokračuje, „ve skutečnosti však dlouho nebylo jisté, zda vůbec chci studovat zpěv, a ani potom nebyl opravdový úspěch v dohledu“.

Agentura Nachtigall Artists Management zahájila svou letošní sérii koncertů špičkových pěvců vystoupením Bryna Terfela, který se 20. ledna 2011 představí ve Smetanově síni za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Garetha Jonese a s hostem koncertu, klavíristou Pavlem Kašparem. A protože jsme tohoto výjimečného pěvce, který okamžitě po vstupu na pódium dokáže navázat skvělý kontakt s publikem, již měli u nás možnost díky jmenované agentuře slyšet v loňském roce, tak je jasné, že se opět máme na co těšit. Už řadu let je uznávanou operní hvězdou v tom pravém slova smyslu, neboli žádná tzv. celebrita, ale vstřícný, laskavý člověk s nepřehlédnutelným charismatem a s hrdostí na svůj původ. „Narodit se jako Velšan je výsada,“ tvrdí Terfel, který rozšířil řadu velšských pěvců světového renomé, jako jsou Gwyneth Jones, Margaret Price, Robert Tear či Robert Lloyd „stříbrnou lžičku sice díky tomu v puse nemáte, zato hudbu v krvi a poezii v duši ano...“

Bienále Janáček Brno, mezinárodní festival na počest skladatele, který byl s Brnem spjat po většinu svého života, nastolil svůj druhý ročník. Motto Janáček versus Expresionismus vyladilo program tak, že kolem titulního autora kroužila nejvíce hudba Arnolda Schönberga a Albana Berga. Víc než třicet akcí kulminovalo ve dnech 16. – 28. 11. a moderní ikony s napasovanou hlavou ctihodného skladatele hlásaly Janáček je naše všechno. Festival akcentuje operu, otevírá konfrontaci rozmanitých nastudování Janáčkových děl a srovnávání s kompozicemi, které lze k moravskému kmetu stavět do příbuzností a kontrastů. Letos jsme se tak mohli z odkazu Leoše Janáčka setkat s nastudováním Věci Makropulos, které se zhostil soubor Helikon Opera z Moskvy jako své janáčkovské premiéry, Šárky, uvedené v původní i finální verzi, Výletu pana Broučka do Měsíce – v původní verzi, a Wilsonovy Káti Kabanové, s níž přijelo pražské Národní divadlo, a které doplnily Martinů Ariadna a Bergova Lulu.

Vídeňská státní opera publiku nedávno představila nepříliš uváděné dílo Paula Hindemitha Cardillac. Sáhla po jeho nepřepracované původní verzi z roku 1926, ale víc než na horory na scéně se tentokrát realizátoři soustředili na interpretaci Hindemithovy hudby. Dirigentem představení je nový generální hudební ředitel Staatsoper Franz Welser-Möst, pod jehož vedením orchestr hraje s maximální koncentrací, a tak se hudba stává nosným prvkem představení. V titulní roli Cardillaka se představil finský basbarytonista Juha Uusitalo, který bezezbytku uplatnil svůj plný hlasový volumen a jemuž byli další účinkující, Juliane Banse, Herbert Lippert, Ildikó Raimondi i Ma¬thias Klink, rovnocennými partnery. Režie se ujal Sven-Eric Bechtolf a autorem scény byl Rolf Glittenberg. Oba inscenátoři vytvořili obdivuhodně výtvarně jednolité dílo, pracují se zkratkou a karikaturou, scéně dominuje černá a bílá, pánové v cylindrech a černých kabátech, všichni s bílým líčením.