Scéna.cz 

Zpívající kontrabas

František Pošta, v letech 1939–1985 člen České filharmonie, od 1945 vedoucí její kontrabasové skupiny a od 1953 také profesor svého nástroje na Konzervatoři v Praze, byl legendární kontrabasista. Byl nejen vynikajícím virtuosem tohoto nástroje a jeho historického předchůdce violonu, on kontrabasem doslova žil. V bukletu tohoto CD se dočtete, jak to byl klidný člověk. Byl, ale nesměl někdo říci třeba basa místo kontrabas. Toho, kdo to udělal, dokázal poučit velmi rázně. A pamatuji na dlouhé přestávky mezi zkouškami či nahráváním: zbytek orchestru odešel do šaten či do bufetu, kontraba¬sisté ne: ti zůstali na pódiu a hráli pod vedením pana profesora Pošty kontrabasová dueta, tria, kvarteta, sexteta. A skupinu měl skvěle vycepovanou. Kdykoliv slyším v České filharmonii na konci Larga z Dvořákovy Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ onen kouzelný akord kontrabasů dělených à 4 Des dur, musím si vzpomenout na pana profesora Poštu. Byl na svůj post i orchestrální tým jak se patří žárlivý: po celá desetiletí probíhala v Praze urputná kontrabasová válka: v České filharmonii hráli jen Poštovi žáci, v FOK zase absolventi druhého profesora z konzervatoře Františka Hertla. Byli to oba výteční hudebníci: Hertl také dirigoval a měl i manažerské schopnosti, když bylo třeba, do pár dnů sestavil spolehlivý orchestr jakéhokoliv složení apod. Pošta byl však král, ba co dím, bůh kontrabasu. Vedle skvělého a také přísného vedení orchestrální skupiny často a perfektně vystupoval v komorních souborech a byl tam uznáván za vzácnou vůdčí osobnost. I takový matador komorní hudby jako Milan Munclinger na něj dal a nechal si od něj radit. A František Pošta báječně hrával také sólově. V rozhlase i na deskách je hodně snímků, jež svědčí o jeho nádherném a bohatě barevně, dynamicky i výrazově tvárném tónu.

Skvěle na svůj italský nástroj od Granciniho ze sklonku 17. století zpíval. Jeho kontrabasová melodika byla nosná a velkolepá, ne však hrubá nebo neohrabaná. Neholedbal se technikou a závratnou rychlostí; vyhrál ovšem všechno, co skladatelé pro kontrabas napsali. Jeho tón byl nádherný a bohatě tvárný, íntonace křišťálová, měl nádherné a spolehlivé flažolety, jak to ukázal např. na koncích obou nahrávek skladeb Kuchyňkových. Zřejmě i proto, že jeho největší silou byla kantiléna, má jeho CD většinu skladeb slavné evergreeny umělecké hudby, jako je Chopinova Etuda E dur, Saint Saënsova Labuť, Air Johanna Sebastiana Bacha, Largo z Händelova Xerxa či Fibichův Poem ve vlastních vkusných a pietních úpravách, znamenitě znělých právě na kontrabas. Je sympatické, že přes všechna vydání na LP a podnikové dokumentace mají téměř všechny uvedeny údaje o původu, včetně originálních názvů větších děl, ze kterých byly vyňaty, opusová čísla a tóniny. Pouze u skladby Pergolesiho je uvedeno jen Aria; čerpal tu tedy zřejmě z nějaké už dřív vyňaté úpravy a původ té hudby nevypátral a asi se o to nepokusil ani nikdo jiný. Vedle slavných melodií jsou tu díla komponujících kontrabasistů, kteří si byli vědomi skvělých kantabilních možností svého nástroje. A tak tu hraje – vesměs hudebně vkusné – skladby Sergeje Kusevického a svých českých předchůdců Františka Černého a Vojty Kuchyňky. Nejkoncertantnější a také znamenitě zahraná je poslední skladba tohoto recitálu, transkripce Beethovenovy Romance č. 2 F dur, op. 50, v níž Poštův kontrabas úspěšně zvládá techniku i kantabilní líbeznost, jakou vídeňský mistr určil houslím. Skvělí jsou ovšem všichni jeho interpreti – spolupracovníci, ostatně jako on sám vrcholní mistři svých oborů: na klavír a cembalo Jan Panenka a Josef Hála, na harfu Karel Patras a ojediněle také theorbista Zdeněk Potter i kontrabasisté Edouard Nanny a Vít Mach. Tým, sestávající z hudebního režiséra Jana Vrány a zvukového režiséra Stanislava Sýkory, pracoval nejspíš jen na – zajisté kvalitním – digitálním přepisu analogových původních nahrávek. Roku 1960, ze kterého jsou nejstarší sem převzaté snímky Supraphonu, nemohl např. režírovat Jan Vrána, tehdy teprve dvacetiletý student. Původní nahrávání zřejmě řídili jiní hudební a zvukoví režiséři, kteří však v dokumentaci Supraphonu, od něhož Multisonic licenci zakoupil, nebyli uvedeni.

MULTISONIC 31 0504-2 131
Zpívající kontrabas
František Pošta, Sergej Kusevickij: Minaturní valčík op. 1, č. 2, (1), Johann Paul Aegidius Martini: Plaisir d´amour (2), Vojta Kuchyňka: Canzonetta (3), Fritz Kreisler: Liebeslied (4), Fryderyk Chopin: Melodie, transkripce z Etudy E dur, op. 10, č. 3 (5), Johann Sebastian Bach: Air, úprava z části Suity č. 3 D dur, BWV 1068 (6), Vojta Kuchyňka: Touha (7), Camille de Saint-Saëns: Labuť, úprava části z Karnevalu zvířat (8), Antonín Dvořák: Když mne stará matka, úprava písně z cyklu Cigánské melodie, op. 55, č. 4 (9), Giovanni Battista Pergolesi: Aria (10), Georg Friedrich Händel: Largo, úprava árie z opery Xerxes, HWV 40 (11), Sergej Kusevickij: Andante (12), František Černý: Píseň lásky (13), Zdeněk Fibich: Poem, úprava melodie ze selanky V podvečer, op. 39 (14), Ludwig van Beethoven: Romance č. 2 F dur, op. 50 (15)
František Pošta – kontrabas (1–10, 12–15) a violon (11), Edouard Nanny (2) a Vít Mach (6) – kontrabas, Jan Panenka – klavír (1, 3, 4) a cembalo (2), Josef Hála – klavír (5, 7, 9, 12, 14, 15) a cembalo (6, 10), Karel Patras – harfa (8, 13), Zdeněk Potter – theorba (11)
Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina 1960, 1976, 1982, 1983, snímky Supraphonu v licenci Multisoniku, jako hudební režisér je tu uveden Jan Vrána, jako zvukový režisér Stanislav Sýkora. Celkový čas 54:22.
Zdroj Hudební rozhledy 08/ 2009 - Jaroslav Smolka