Scéna.cz 

Experiment FOK a rocková Lucie zůstal na půli cesty

Lze spojit dva tak vzdálené světy jako interprety vážné hudby a rocku? To je otázka, na kterou se snaží najít odpověď hudebníci z obou „branží“ přes 30 let, když koncem 60 let začaly podobné projekty, hlavně ve Velké Británii, vznikat. Ty ale měly výhodu v tom, že vznikaly pouze pro studiové nahrávání, kde je možné pomocí techniky vše „doladit“ či „vykouzlit“ tak, že posluchač žasne. Zcela jiná situace nastává při živém koncertu, kde ani nejlepší aranžéři a zvukaři nejsou zárukou úspěchu.
V našich konzervativnějších poměrech patří k průkopníkům podobných „fůzí“ na rockové scéně skupina Lucie. Ta je svým mainstreamovým rockem s líbivými melodiemi přímo ideálním materiálem pro takové experimenty. Přesto spojení se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK na jediném koncertě 27. ledna ve Smetanově síni bylo očekáváno s až přílišnými nadějemi. První pokus Lucie před dvěma lety - koncert a CD Lucie v Opeře -- totiž nebyl typickým případem. Lucie tehdy ve Státní opeře hrála s Českým národním symfonickým orchestrem akusticky tj. bez elektrických kytar a všech zesilovačů apod., což samozřejmě dávalo výhodu orchestru. Symfonici s despektem nazývaní rockery „frakouni“ měli tak převahu.

Tentokrát ale bylo vše jinak. Vyprodaný sál vyslechl 13 písní kapely (+ 3 přídavky), která elektrifikována hrála zepředu pódia (FOK, řízený Janem Chalupeckým, byl tedy až za ní), s průhlednou plexistěnou za Kollerovými zády, aby Koller nemusel „ubírat“ na zvuku bicích. Nejtěžší úkol byl ale na bedrech aranžéra všech skladeb večera, Martina Kumžáka. Zkušený profesionál, známý z mnoha muzikálů, a mj. i aranžér zmíněného koncertu v Opeře. Vybral spolu s Kollerem 15 největších hitů kapely a s ohledem na sál a publikum stáhl zvuk kapely a naopak trochu zesílil orchestr, aby vyrovnal dynamické rozdíly. U tak zkušeného aranžéra ale překvapilo, jak málo si s úvodními písněmi koncertu vyhrál, jak málo aranžérských nápadů použil. První čtyři hity zněly v takřka kolovrátkové podobě nerozeznatelné jedna od druhé - zarazilo to u známých Trumpet, které přímo volají po větší barevnosti, po vyhrání si s charakterem písně. Naštěstí od následující Sbírky zvadlejch růží jakoby mávnutím kouzelného proutku došlo k obratu, před pauzou se končilo populárním Medvídkem a po přestávce již vrcholil koncert výborně zaranžovanými písněmi až po závěrečnou Ameriku ze stejnojmenného filmu, která svým symfonickým zvukem již v originálu byla účelu večera nejblíže. Publikum si vyžádalo ještě dva přídavky mj. i Chci zas v tobě spát a končilo se opakovaným Medvídkem. Výborným nápadem se ukázalo zařadit na začátek druhé půle slavné číslo z Prokofjevova baletu Romeo a Julie -- Montekové a Kapuleti. Bez Lucie orchestr FOK prokázal, že v sále je více doma a kupodivu i příznivci Lucie aplaudovali zcela nelíčeně. Nakonec tedy koncert, který tak špatně začal, skončil úspěšně. Nelze ale nevidět jeho zápory, pro které zůstal na půli cesty. Vedle zmíněných aranžmá úvodních skladeb je nutno pro červnové opakování doladit akustiku v sále, aby kvalitně slyšeli nejen posluchači na balkoně a vzadu v přízemí, u obou zpěváků kapely Davida Kollera i Roberta Kodyma byly totiž problémy se srozumitelností textu. Též dívčí sbor tvořený 12 dívkami z Bambini di Praga mohl být zvukařem vytažen více. A snad do té doby by měl i zřizovatel FOK opatřit hudebníkům orchestru slušivé smokingy - ty se pro podobné akce hodí mnohem více než klasické fraky. Na Západě, třeba u takového London Symphony Orchestra, jenž podobné koncerty provozuje již léta, se to již stalo dobrým zvykem.