Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zdenek Merta: Práce skladatele není primárně dřina, nicméně potřebujete disciplínu a pokoru…

autor: archiv

Se skladatelem, klavíristou a producentem Zdenkem Mertou se setkáváme již několik let. Zpočátku to bylo při příležitosti premiér jeho muzikálů, opery a dalších skladatelských počinů. Pak přibyl další důvod - tvorba jeho webové prezentace. Výsledek můžete vidět zde. Při těchto setkáních jsme měli možnost docela dobře se poznat. A tak je logické, že se Zdenkem chceme připomenout i jeho jubileum, zavzpomínat na začátky jeho umělecké kariéry, připomenout způsob jeho práce, jejíž rozsah je úctyhodný.

Městské divadlo Brno, s nímž Merta po mnoho let spolupracuje, na 13. května připravuje k jeho šedesátinám pořad Mertoviny – koncert k životnímu jubileu.

Druhá část oslav je plánována na 27. května 2011, kdy v ruském Petrohradě poprvé zazní nová Mertova symfonie „Saint Petersburg“, napsaná na zakázku města. Pro Zdenka Mertu však jistě tato setkání nebudou signálem k usnutí na vavřínech, show must go on... Už v této chvíli se jistě v jeho hlavě rodí nové projekty.

Předně blahopřejeme. I když si myslím, že na pocty a ovace moc nedáte.... Nicméně, čas se zastavit nedá. I když máte jistě před sebou ještě spoustu projektů, takové výročí jistě svádí k určitému bilancování. Vypadáte dobře, prostě v pohodě. Ve svém okolí jsem zaslechl: „Bodejť ne. Rukama nedělá. Vstává si, kdy chce...“. Je práce hudebníka a skladatele pro vás radostí nebo dřinou?
To, že většinou vstávám, kdy chci, je dost podstatný aspekt mé kreativity v tomto čase. Pravda – trvalo mi příliš dlouho, než jsem na to přišel, no škoda. Mám rád větu - lidé tráví většinu života v práci, která je nebaví, aby vydělali peníze a mohli si tak koupit věci, které nepotřebují – přestože vnímám provokativnost této formulace. Vždycky mi bylo podezřelé to hemžení, přemíra snahy a vydávání zbytečné energie, což jsem kolem sebe zaznamenával od dětství. Škola a různé společenské konvence mě taky příliš nepřesvědčily, teprve časem jsem začal chápat, že by moje práce mohla být radostí pro mne i pro ostatní lidi kolem mne. Ještě později jsem pochopil, že tato snaha je marná a i zbytečná a přestal jsem to řešit. Myslím, že korektiv našeho činění je ukryt někde uvnitř duše a je ovlivňován mnoha věcmi - jako výchova, empírie, karma… Hledání svobody je velmi osobní a niterná věc. Jinak - práce skladatele není primárně dřina, nicméně potřebujete disciplínu a pokoru.

Ptát se na to, zda vám některé z vašich děl přirostlo k srdci více než jiné, je asi pošetilé. Ale přesto – máte s tvorbou některého díla spojenu speciální vzpomínku? Zažíváte při dokončení, či při poslouchání hotového díla euforii?
Samozřejmě - mám skladatelské vzpomínky, související s různými zážitky i lidmi. Nejradši mám však situace, kdy objevuju svou vlastní hudbu. Například se mi stalo, že jsem slyšel ve výtahu jakousi debilní písničku, a říkám, to je ale hrůza a kamarád, který byl se mnou, povídá – vždyť je to od tebe, vole. Ale znám to i obráceně. Třeba slyším něco v rádiu a říkám si, jak tohle udělali, to je senzační - a za chvíli si uvědomím, že jsem to napsal já, úplně jsem to zapomněl a nejspíš bych to znovu takhle pěkně netrefil. Nedá se mluvit o euforii, ale obdiv k vlastnímu nevědomí je pozoruhodný úkaz.

Vzpomenete na své první setkání s klavírem? Dokáže určit okamžik, který byl pro vaši „hudební“ budoucnost určující?
Myslím, že setkání s klavírem v dětství nebylo tak podstatné. Já jsem se pro hudbu více méně racionálně rozhodl, až když jsem šel na konzervatoř a to mi bylo skoro devatenáct. Hlavním důvodem byla životní desiluze z příchodu Rudé armády v roce 1968. To byl pro mě hodně emotivní čas, hudba byla rozumným východiskem, nechtěl jsem se ani upálit ani emigrovat.

Svůj čas dělíte mezi práci skladatelskou, producentskou, publicistickou, pedagogickou, ale i praxi aktivního hudebníka, příležitostného moderátora a entertainera. Dokážete si představit jedno bez druhého či je pro vás některá z těchto činností nejdůležitější?
Moje publikování i produkování je dnes okrajové, dokonce jsem přestal učit, protože to nefungovalo podle mých představ. Mnohem víc mě zajímá zkoušení v divadle, protože jde o přímý styk s mladými lidmi, které mohu ovlivnit, a kteří zákonitě ovlivňují mne. K jevištnímu vystupování jsem se dostal v posledních letech spíše různými shodmi okolností, ale zajímá mě to, protože opět jde o komunikaci, dialog s obecenstvem je vzrušující a někdy i dost zábavná záležitost. Nejlépe se samozřejmě cítím jako skladatel, vstávám, kdy chci…

Práci skladatele si asi laik těžko představí. Bojujete s prázdnou partiturou nebo je pro vás naopak inspirativní prostor, který vám nabízí?
No, to je známá věc, že prázdný papír je frustrující, a já to taky dobře znám. Snažím se pracovat kontinuálně, abych se nedostával pod zbytečný tlak, i když vím, že i stres umí burcovat inspiraci. Jaroslav Dietl mi vždycky říkal – vy jste takový rozlítaný, invence máte dost, ale pracujte pravidelně každý den, uvidíte, že se vám to vyplatí, jinak se zničíte. Tak to se nepovedlo, nenaučil jsem se dodržovat pracovní dobu, ale snažím se o kontinuitu myšlení, pěstuju paměť a permanentně tvořím vlastní systémy pro psaní.

Ve své skladatelské praxi jste během své kariéry zabrousil do nejrůznějších žánrů. Je obtížnější či snazší komponovat muzikál, operu či operetu, tedy hudbu na konkrétní text, nebo vytvářet hudbu v abstraktnějším slova smyslu, bez souvislosti s příběhem (např. symfonii)?
Nejspíš je známo, že existuje více možností, jak psát hudbu. Zpaměti, u nástroje, u počítače, při společné improvizaci, nahodilým vrstvením různých záznamů a podobně. Nakonec - je to jedno, stejně jde o konečný výsledek. Muž číslo 1 skládá tak, že brnká na kytaru a zpívá si k tomu – to je relativně snadné. Naopak velmi nesnadné je psát symfonickou partituru, na to potřebujete vzdělání, zkušenost, spoustu času – tím vším disponuje muž číslo 2. Pokud však nemají talent a s tím související nápad, dopadnou oba stejně, jenže ten druhý je více frustrován a unaven. Já rád píšu na text, je to zdánlivě snadnější, obzvlášť pokud člověk může respektovat přirozenou linii a oblouk veršů nebo vět. Jsou básně, které opravdu samy zpívají, vybízejí – vem si mě, chyť si mě, ale jsou i jiné. Zkombinovat vlastní invenci s předlohou je tak trochu speciální disciplína a kromě talentu souvisí, myslím, s inteligencí. Často se to daří i lidem, kteří velkými muzikanty nejsou. Dobrou - mám tedy na mysli opravdu dobrou – svébytnou hudbu, jako je třeba symfonie, může napsat jen skutečně nadaný a řemeslně vybavený skladatel. Velký rozdíl je taky v rozsahu díla. Výborná písnička se dá udělat jen za pomoci talentu a intuice, opera nikoli.

Skládání a realizace tzv. vážné hudby má ve společnosti daleko větší prestiž než pop-music, která však naopak vzbuzuje mnohem větší ohlas u širší veřejnosti. Je u vás nějaký rozdíl v přístupu, když skládáte ten či onen žánr?
Ne, mohl bych však o tom napsat diesrtační práci.

V jednom rozhovoru jste prozradil, že „musíte při skládání věřit v sebe, že kašlete na to, zda se to bude líbit...“ Zprostředkovat víru je ale asi daleko těžší než zaujmout diváka osvědčenými postupy. Jak to vidíte?
To je jistě těžší, ale na druhou stranu základem kreativity je přece zaujmout neosvědčenými postupy a navíc já se cítím lépe jako vynálezce než obchodník. Ono to samozřejmě není úplně jednoduché. Patřím k zastáncům kontinuity, logického vývoje, ať se to týká filosofie, techniky či umění. V umění je hledání originality možná nejpodstatnějším aspektem, ale schody se nadají brát po třech.

Žijete v Mníšku pod Brdy, pohybujete se pravidelně na trase Praha – Brno. Jsou tato (či i jiná) místa nějakým způsobem inspirativní? Kde a za jakých okolností se vám nejlépe skládá?
Inspirace je atraktivní a zábavné slovo, velmi špatně se však popisuje. Všechno totiž může být inspirativní, pokud máte příslušné receptory a chuť něco dělat. Já se pohybuju na různých trasách a někdy vědomě a pravděpodobně častěji nevědomě zaznamenávám různé doteky a výzvy. Jak se to v mozku zpracovává a transformuje, to Bůh suď. V závěrečné fázi však téměř všechno dělám doma, to už je takový zvyk, rituál.

Pro Městské divadlo v Brně jste společně se Stanislavem Mošou připravil několik projektů. Některé jako např. SVĚT PLNÝ ANDĚLŮ nebo SNY NOCÍ SVATOJÁNSKÝCH jsou na repertoáru už několik let. Který je z vašeho pohledu nejpovedenější?
Myslím, že nejlepší byl Babylon, ale můj názor vůbec není podstatný. Sny se hrají dvacet let, to už je docela dobrý. Viděl jsem stát obecenstvo při Bastardovi v Národním divadle i při Andělích na Vinohradech. Vzpomínám na dětské oči, když v Zahradě divů letěl slon. Docela jsme si užili. Kromě toho jsme se Standou napsali dvě dobré písně. „Já jsem ty a ty jsi já“ ze Snů a „Zní v nás dávná přání“ z Babylonu mají, myslím nejvyšší parametry ve svém žánru.

Mezi zajímavé projekty v MDB bezesporu patří muzikálová trilogie Osudová komedie. První díl PEKLO byl po hudební stránce nadčasový (nerad přirovnávám, ale v tomto případě mě napadá David Bowie). V jakém stádiu přípravy jsou další díly trilogie?
Vymýšlíme Očistec se záměrem napsat opravdovou hudební komedii, kde by byla sranda a radost. Dlouho trvalo, než jsme přišli na to, o čem to bude, ale teď jsme oba nadšeni – jestli vyjde polovina našich představ, bude to dobré. Je jasné, že tyhle věci jsou vždycky bez záruky, ale já se těším – přinejmenším to bude jiné představení, než jsme zatím dělali. Třetí část Ráj je ještě po všech stránkách daleko.

Za svůj život jste složil na pět set písniček. Která vás napadne jako první?
Tak, první byla Hastrmane tatrmane – tu asi znáte. Vznikla v rakouském baru, kde jsem v roce 1970 hrál s kapelou do rytmu poskakujících Němců. Majitel hotelu nás nutil, abychom hráli písničky z německé hitparády a my jsme byli částečně líní a částečně neschopní jeho pokyny plnit. Tak jsem vymyslel pár melodií, zpíval svahilsko - anglickou hatmatilkou a tvrdili jsme, že jsou to nejnovější fláky, a že v hitparádě budou až příští týden. Kousky měly úspěch, hosti je vyžadovali, jen majitel se pořád ptal, jak jsme k takové vzácnosti přišli a kdy už ty písně uslyší z rádia. Říkali jsme mu různé blbosti, netuším, co si tak myslel. Mimochodem – hodně písní má nějakou zcela nehudební legendu, to je taky pěkná součást života skladatele.

Zajímavá je vaše mezinárodní spolupráce. Zanedlouho budete mít po krátké době už druhou premiéru svého díla v ruském Petrohradě. Můžete přiblížit, jak k této spolupráci došlo?
Petrohrad je charismatické a inspirativní místo, a to pravděpodobně už od doby svého vzniku. Byl jsem tam před dvěma lety a při jakési společenské příležitosti jsem se seznámil s několika lidmi z kulturní oblasti. Projevil jsem zájem o nějakou spolupráci, samozřejmě, asi ve tři ráno jsem hrál na klavír a vykřikoval, že napíšu symfonii pro Petrohrad. Podobná scénka se konala další den v baru hotelu Astoria hluboko po zavírací hodině. To už jsem tu „symfonii“ hrál. Obecenstvo tvořili mí přátelé a prostitutky, které zrovna přišly z práce a po skončení mé produkce plakaly. Po čase mi jeden petrohradský dirigent nabídl autorskou účast na koncertě k oslavám Smolného chrámu, což jsem akceptoval. Koncert ve Smolném, kde se hrála moje skladba Via Lucis se uskutečnil loni v říjnu a byl to pro mne zcela nevšední večer. Na následné párty, která se konala v místnosti, odkud Lenin řídil Říjnovou revoluci, za mnou přišli představitelé Petrohradské filharmonické společnosti a říkali, že by tu symfonii teda chtěli. Je jasné, že uvedené okolnosti jsou marginálie - takové veselé historky z natáčení, které patří do levné estrády, nicméně tak to bylo. Stejně jsem už dávno chtěl napsat hudbu o Petrohradu - byl jsem tam několikrát jako muzikant ještě v komunismu a vždycky to bylo zážitkové - tak jsem to teď udělal. Mít během roku dvě symfonické premiéry v Petrohradě – to je prostě pěkné.

Máte pocit, že jste ještě něco v životě nestihl? Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Spoustu věcí jsem nestihl a bohužel už nejspíš nestihnu – třeba naučit se portugalsky nebo jezdit na snowboardu. Ale už dlouho neplánuju, snažím se akceptovat to, co život přináší. Respektuju toltécké čtyři dohody a tančím tak rychle, jak dokážu.

2.5.2011 22:05:22 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!