Scéna.cz 

Pražské mariánské svatyně

Mariánských kostelů, kaplí a kapliček je u nás pěkná řádka, jen v Praze by se těch velkých napočítala nejméně dvacítka. Mají různá zasvěcení podle událostí ze života Panny Marie – Narození, Zvěstování, Neposkvrněné početí, Nanebevzetí, spojená s jejími funkcemi v nebeské hierarchii jako Královny nebes, Královny andělů nebo podle činností, které je ochotna pro smrtelníky vykonávat - od ustavičné pomoci po zachování míru. V každém z jejích příbytků se nacházel či ještě stále nachází - pokud již není umístěn v bezpečí galerií a muze&iacut e; - oltářní obraz nebo socha, případně obojí, které se vztahují k názvu a které se přes základní ikonografický kánon liší jen podle dobového stylu.

Panna Maria vstoupila oficiálně do křesťanského ikonografického pantheonu koncilem v Efezu v roce 431, kdy byla prohlášena za Theotokos – Bohorodičku, Matku Boží. Zachycena je ovšem podobně jako jiné základní křesťanské motivy již v raně křesťanských katakombách v Římě, zprvu jako součást „Klanění tří králů“. Její zobrazování, které se rozšiřuje po efezském koncilu, navazuje typově na egyptskou tradici bohyně Isis s dítětem na klíně a na portréty římských císařů na mincích, sedících na trůně s odznaky své hodnosti, rouchem, diadémem, korunou. Antický úbor - např. maforión byzants kých ikon (přehoz kolem hlavy a těla), sponu římských legionářů přidržující plášť - si Panna Maria uchovala až do 15. století, kdy dala přednost místní dobové módě.

Z byzantského umění se odvozují také různé typy, sloužící za všeobecné modely. Jedním z nejrozšířenějších byla Hodégétrie nazvaná podle cařihradského kláštera Hodégéon, ukazující cestu životem, s dítětem na levé ruce, další předlohou se stala ravennská Nikopoia s pláštěm ochrany ze 6. století nebo Glykofilusa (Eleúsa) – něžně milující, dotýkající se svou tváří tváře dítěte. S malou proměnou - oddálením tváří - prochází tento typ celým středověkem i do následujících epoch.

I když zdaleka nejvíce obrazů a soch představuje Madonu (z latinského mea domina – oslovení vznešených dam) – tedy matku s dítětem, mohla Panna Maria vystupovat i samotná – např. jako přímluvkyně - modlící se (orans), s klasy - jako ochránkyně dobré setby a plodnosti, sedmibolestná – se srdcem probodnutým sedmi meči, jako Matka Bolestná (Mater Dolorosa) - oplakávající svého syna nebo Pieta se synem na klíně, po tridentském koncilu pak jako Neposkvrněná (Immaculata)– s hvězdnou korunou, stojící na půlměsíci, zeměkouli, šlapající na hada nebo Nanebevzatá (Assumpta) – unášena do nebes anděly. A naopak byla také přítomna ve větších scénách např. Zasnoubení, Zvěstování, Navštívení, Kristova narození, Ukřižování nebo Svaté konverzace a dalších.

Jedním z nejstarších ztvárnění u nás je Panna Maria jako Trůn Moudrosti – na trůně (se lvy, zvaném také Šalamounův) s dítětem na klíně ve frontální nehybné pozici (svatojiřský reliéf ze 12. století). Záhy však ze svého trůnu povstává, aby pak nakonec v době krásného slohu prohnula své tělo do půvabných křivek, které ještě později zdůrazní a dramaticky prohloubí gesta a vzdouvající se šat barokního slohu.

K nejvýznamnějším mariánským chrámům v Praze se počítá bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Strahově, kde přes všechnu velkolepou výzdobu je ale hlavní patronka uctěna poměrně skromně - jen oltářním řezaným reliéfem Nanebevzetí a přítomností na některých freskách.

Podstatně lépe je na tom v nedalekém prostém kapucínském kostelíku, kde je vymalována společně se svým synem jako Královna andělů na hlavním oltářním obraze od Fra Cosmase, žáka Paola Veroneseho, její socha stojí na oltáři v levé postranní kapli a ve vánočním období se zjevuje v proslulém kapucínském Betlémě. V chrámu Panny Marie Sněžné na Jungmannové náměstí připomíná obraz na hlavním oltáři legendu o vzniku jména Panny Marie Sněžné, Panna Maria stojí rovněž na pod vrcholovým křížem, přijímá andělskou zprávu ve Zvěstování od V. V. Reinera na jednom z postrann& iacute;ch oltářů a vznáší se do nebes na obraze od neznámého autora. Hlavní „atrakcí“ kostela Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského na Malé Straně je sice pražské Jezulátko, ale i Panna Maria tu má několikrát důstojné místo – na hlavním oltáři jako pomocnice v bitvě na Bílé Hoře, na ním je pak malý obrázek – kopie gotického obrazu, který podle legendy byl nalezen ve strakonickém hradě generálem karmelitánského řádu P. Dominikem a kterým měl přispět rovněž k vítězství katolické strany. Za zázračný obraz byla pokládána i Madona Mantovská na postranním oltáři vlevo, která po mnoha peripetiích přicestovala z Itálie do Prahy a z dalekého zahraničí dorazila i sousední Madona. V chrámu Matky Boží před Týnem se skví na hlavním oltáři v Nanebevzetí, vrcholném díle Karla Škréty, které nechala zhotovit Staroměstská obec své ochránkyni, jako cenný výtvor Mistra týnského Ukřižování postává na novogotickém oltáři u jižní stěny, v menších rozměrech je přítomna ve složitějších kompozicích v gotické složce renezančního oltáře sv. Jana Křtitele nebo severního portálu ale především shlíží na lidské hemžení na Staroměstském náměstí z pozlaceného reliéfu ve štítě.

Je zjevné, že v některých pražských mariánských chrámech není Panna Maria právě středobodem. Paradoxně to však neplatí pro kapli Zvěstování Panny Marie neboli Zrcadlovou kapli v Klementinu, která již vlastní kaplí není, kde je ale Panna Maria stále skutečnou vládkyní. I když se hlavní oltář nedochoval, jsou zde na stěnách a stropě zrcadla jako mariánský symbol, obrazy V.V. Reinera - Panna Maria s rodiči nebo Immaculata a stropní fresky od J. J. Hiebela ilustrující modlitbu Ave Maria. A tak se zdá, že za početnější a důslednější přítomností Panny Marie je asi nutné vydat se i mimo Prahu na různá mariánská poutní místa, třeba na to nejproslulejší Svatou Horu.