Scéna.cz 

Apolena Veldová:
V podstatě jsem styčným důstojníkem…

Naše první setkání se uskutečnilo v šatně Švandova divadla, kde nastoupila do angažmá po osmnáctileté štaci v Ostravě. Psal se rok 2003. Herečka Apolena Veldová nám tehdy prozradila, že to byla jedna z jejích životních křižovatek. Jaké byly další? Po několikaletém působení ve Švandově divadle cítila, že potřebuje změnu. Slovo dalo slovo a ze Smíchova začala jezdit do Plzně. Do souboru činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni ji přijímala nová umělecká šéfka a režisérka Natálie Deáková.
„Pracovaly jsme spolu na několika inscenacích ve Švandově divadle a padly jsme si do oka,“ přiblížila Apolena Veldová a dodala: „Zajímavé je, že příjmení Deák mě provází již dlouho… (Úsměv.)“ Není divu, protože v Ostravě pracovala pod vedením Juraje Deáka, v tomto případě pouze jmenovce.

„Do činoherního souboru v Plzni nastoupila jako zralá herečka. Má za sebou bohatou divadelní zkušenost i jistotu rodinného uměleckého zázemí. Její otec Josef Velda léta působil v pražském Národním divadle, matka pracovala v Československé televizi, bratr Martin Velda dabuje i režíruje, manžel Milan Kačmarčík je také herec. Její syn Josef Kačmarčík v současnosti studuje divadelní režii.“ Citujeme z oficiálního životopisu na www.djkt.eu.
Apolena Veldová se vedle herectví také věnuje Herecké asociaci (dále HA), kde je členkou prezídia. Kromě tohoto tématu nám přiblížila přípravu původní inscenace Plzeň 1953. Dozvěděli jsme se, zda se ještě věnuje pedagogické činnosti a dabingu. Došlo i na studia syna Josefa.

Pojďme k Herecké asociaci. Opět si dovolíme citaci: „Zastupování členů hereckých souborů české a moravské divadelní sítě při řešení pracovněprávní problematiky. Program sociální výpomoci v podobě bezúročných půjček či nevratné finanční výpomoci (prostřednictvím Nadace život umělce).“ Můžete přiblížit?
Osobně zodpovídám za divadelní síť Země koruny České, Prahy a nechala jsem si také Ostravu, k té mě váže osobní pouto, byla jsem tam dlouho…

… zmíněných osmnáct let.
Děkuji za připomínku. Tím, že to tam dobře znám a mám tam hodně kamarádů. Když je nějaký problém, stejně volají mně. Kolegovi Gustavu Řezníčkovi jsem na oplátku přenechala Jihlavu, která už sice patří do Čech, ale je na půl cesty. Máme spolu v péči oblastní a pražská divadla.
„Pracovně právní problémy“ – to je opravdu oficiální definice. V podstatě jde o to, že kdykoli se něco v divadlech děje, zavolají mi, a pokud jsem schopná na základě svých zkušeností jim poradit, učiním tak, v ostatních případech je odkážu na právníka HA nebo Intergramu, případně přímo na presidenta Jiřího Hromadu. V podstatě jsem styčným důstojníkem mezi souborem, vedením divadla a Hereckou asociací, potažmo právníkem. Naposledy jsem měla telefon z Hradce Králové.

Klicperovo divadlo?
Přesně tak. Nastaly tam nějaké interní problémy, které jsou v řešení. Před tím jsme podobně řešili například Kladno a další divadla.

Divadelní síť má problémy s legislativou, financováním. Jsou vůbec divadla, kde není podle Vašich slov „žhavá půda“?
Určitě. Divadla, kde mají herci klid na práci, jsou například Městské divadlo Mladá Boleslav, Jihočeské divadlo České Budějovice, Východočeské divadlo Pardubice, nyní už i Horácké divadlo Jihlava. Ostrava je také v pohodě. Ale všude se najdou nějaké problémy, situace v divadlech všeobecně není ideální…
Zvláštností je to, že se ve všech divadlech jedná o stejné problémy. Někdo začne řešit úspory v divadelním provozu. Nejraději by hercům změnil pracovní smlouvy na dohody o dílo, pokud možno by herce jen najímal. V případě regionu je to skutečně nepraktické. Docela i neřešitelné.

Vyvstává otázka: Z čeho má herec žít?
Přesně tak, živit rodinu, platit složenky apod. I pro divadlo je to potom problematické. Pokud bude člen souboru najímán na smlouvu o dílo, tak si musí kvůli obživě začít shánět další práci. Někde se zaměstná, dělá brigády, jezdí s pohádkami nebo se zájezdovými představeními. Následně divadlo nebude schopné vytvořit hrací plán, protože ti lidé budou mít jiné závazky. Je to nebezpečné.

Ve svém výčtu klidu jste nezmínila Plzeň?
(Smích.) V Divadle J. K. Tyla je zvláštní situace. Pobočku Herecké asociace jsme tam znovu obnovili. Po svém příchodu do angažmá jsem oslovila pár kolegů a zjistila jsem, že tam kdysi pobočka HA byla a z nějakých důvodů zanikla. Lidé v souboru jsou k HA dost nedůvěřiví. Nevím, z čeho to pramení. V každém případě je nás nyní v plzeňské pobočce HA pět. Jednou ze členů HA je i mladá herečka Klára Krejsová, která přišla do Plzně z Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde se řešila velmi silná kauza. A tak má doteď v sobě bojovného ducha. Do Plzně si přenesla nadšení a energii, a toho se snažíme využít. Musím ale říct, že jsme v podstatě pomocníky „velkých odborů“, tedy Odborové asociace divadelníků, která je v plzeňském divadle velmi silná. Když je potřeba něco prosadit, jsme jim nápomocni.

Soubor činohry v Plzni má novou uměleckou šéfku Natálii Deákovou. Nastupovaly jste spolu?
Ano. Šla jsem za Natálií. Známe se ze Švandova divadla. Dělaly jsme tam spolu dvě inscenace (Parchant Marylin, Smíchoff /on). Byla jsem pak před rozhodnutím, jestli změním svůj pracovní život. Natálie odcházela do Plzně a nabídla mi možnost, zda tam nechci být s ní. Neváhala jsem a šla.
Důvodem mého rozhodnutí bylo především to, že Švandovo divadlo začalo jít cestou, kterou nepreferuji, na které se nechci podílet. V podstatě jsem už ve věku, kdy je pro mne důležité, s kým budu dělat a hlavně také co budu dělat. Přeci jen by mi mohly některé stresy vyvolat určité druhy nemocí, a to skutečně nechci.

Domníval jsem se, že se s Natálii Deákovou znáte z DAMU.
Jako diváci jsme v té době s Milanem (manželem ) chodili na představení do DISKu, protože tam zrovna studovaly dvě naše bývalé studentky z Hereckého studia Mileny Asmanové, které fungovalo při Národním divadle moravskoslezském v Ostravě - Tereza Vilišová a Zuzana Kajnarová. Viděli jsme takřka všechno od klauzur až po absolventské inscenace, tedy i hru Marka Ravenhilla Polaroidy (česká premiéra 11. října 2002), kterou Natálie Deáková režírovala. Velmi zajímavé coolness představení. Od té doby ji tedy znám. A k tomu ještě to příjmení – Deák a Deáková. Juraj Deák byl mým šéfem v Ostravě a Natálie Deáková v Plzni. A to ani nejsou příbuzní. To jméno mě prostě pronásleduje.

A v dobrém nebo ve zlém?
V dobrém. V obou případech.

S Natálií Deákovou máte tři inscenace v Plzni (Caligula, Srpen v zemi indiánů a Unaveni sluncem). Zatím vám převažují inscenace s režisérkami.
Tím, že Natálka je umělecká šéfka, tak dělá samozřejmě více režií, než hostující režiséři. Přivedla mě do Plzně, tak má asi potřebu mě obsazovat. Jako správná šéfová razí teorii, že je zodpovědná za své herce. Tudíž i za mě, což potěší. Já ji mám zase za ní.
S režisérkou Zuzanou Burianovou jsem se potkala při práci na inscenaci Push Up (Cesta vzhůru) v novém, studiovém prostoru Nového divadla - v Black Boxu…

Nyní pro tento prostor připravujete aktuální inscenaci Plzeň 1953, tentokrát s režisérem Jánem Šimkem… V jaké fázi jsou přípravy?
Záludná otázka. Přijela jsem ze zkoušky. Premiéra bude 31. října 2015. A intenzivně na zkouškách pracujeme asi 14 dní. Před tím jsme text přepisovali, upravovali a dopisovali, hra vzniká z historických výpovědí pamětníků, a tak je těžké vybrat a poskládat to nejzajímavější tak, aby vše dávalo smysl, bylo to pro diváka zajímavé, poučné a ještě třeba i vtipné. Režisér a zároveň autor, Ján Šimko, přinesl na začátku zkoušení variantu textu, ke které jsme se začali vyjadřovat. Musím přiznat, že vznikl velmi úžasný tvůrčí tým, složený z pěti herců, dvou dramaturgů a režiséra. A ten se nečílí, když s některými věcmi polemizujeme, a nebrání se herecké invenci. Myslím, že nás to všechny velmi zajímá a baví.
Hlavním tématem inscenace je protirežimní demonstrace dělníků plzeňské Škodovky proti měnové reformě z června roku 1953 a následné represe.
V inscenaci máme dva pamětníky, i když byli v té době malými dětmi (dramaturgyni Marii Caltovou a herce Zdeňka Muchu). Na jevišti se setkávají tři generace. Jednak ti prvně jmenovaní, potom generace, kterou zastupuji já a kolegyně Jana Kubátová (s tou máme společně vystudovanou Pražskou konzervatoř) a o něco mladší kolega Martin Stránský. My jsme ovlivněni rokem 1968 a především rokem 1989. A potom je ta nejmladší generace v zastoupení kolegy Jana Maléře a také režiséra, kteří zažili sametovou revoluci v kočárku nebo na základní škole.
Ovšem ta nejmladší generace, která tím není autenticky ovlivněna, má docela zajímavé postřehy. Například režisérovo srovnání měnové reformy z roku 1953, kdy byly lidem zcizeny peníze, s kupónovou privatizací v devadesátých letech mě zaskočilo. Pak jsem si uvědomila, že skutečně některé společné body tam lze najít. Trošku mě to i vyděsilo.

Pro Vás další projekt na Malé scéně?
Doufejme, že si, i díky této inscenaci, diváci zvyknou tento studiový prostor navštěvovat. Donedávna netušili, že Black box v Novém divadle máme. Vchod je z boku nové budovy a tudíž hůře „objevitelný“. Doufáme, že právě takováto kontroverzní témata, jako je právě chystaná inscenace Plzeň 1953, přitáhnou mladé publikum. Pravdou je, že skoro nikdo neví, co se v červnu 1953 v Plzni odehrálo. A to nemluvím jen o té nejmladší generaci…. Ani já jsem to neznala a musela si vše ještě před začátkem zkoušení „vygooglovat“ Pak jsem pochopila proč. Nikdy a nikde se o tom moc nemluvilo.

Asi byste měli větší ohlas s inscenací Plzeň 1945?
Myslíte osvobození Plzně Američany? To už prý bylo zinscenované panem režisérem Smočkem. A navíc, o tom se v posledních letech mluví hodně.

Zajímalo by mě, zda raději pracujete s režisérkou?
Ženské týmy vysloveně nevyhledávám ani nepreferuji. Mám ráda spolupráci jak s muži, tak ženami. Líbí se mi, když např. hru obsahující ženské téma, o ženách, režíruje chlap. Má na to úplně jiný a odlišný pohled než žena. Dalo by se říci nadhled. Když to režíruje žena, nemůže mít takový odstup. A platí to i opačně. Z konfliktu, sváru ženského a mužského principu může vzniknout něco zajímavého.
S Natálií spolupracuji ráda, protože obě prý, už jsem to slyšela z několika stran, máme prý trošku mužské myšlení .

Máte na svém kontě i mužské role?
V Plzni zatím ne, i když v inscenaci Kafkovy Ameriky jsem měla hrát policajta, nakonec se zůstalo u mužského obsazení.

Co Vaše pedagogická činnost?
DAMU jsem opustila. Jednak to mělo jistou souvislost s mým odchodem ze Švandova divadla. A pak - v té době, kdy jsem se rozhodovala, co bude s mou pedagogickou činností dál, tak syn Josef (Kačmarčík – pozn. red.) nastoupil katedru režie na DAMU. Upřímně jsem si nedovedla představit, jak to bude vypadat, když se oba budeme toulat po stejné škole, jak budu poslouchat hodnocení jeho práce, případně jak se k ní budu muset „objektivně“ vyjádřit, toho nebudu schopná, atd.
Můj muž Milan Kačmarčík učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, a každý den mi hlásí, jak probíhala jeho výuka, co jeho studenti…. Mám pocit, že v té škole učím také.

Syn Josef se stane režisérem jako Váš bratr Martin?
Brácha? Ten se stal režisérem tak trochu z donucení. Je vystudovaný herec. Dokonce začínal po Konzervatoři v Plzni…. (a já tam končím ) Někteří kolegové na něho vzpomínají dodnes. Minulý týden jsem spala na herecké ubytovně, a přemýšlela jsem, zda to nebyl stejný pokoj, kde kdysi bydlel můj bratr. Kruh se uzavírá, tak to má být. Bratr tedy začínal jako herec. Po revoluci působil v rádiu, pak se věnoval dabingu jako herec. Posléze jako úpravce dialogů, následně jako režisér.
Pepa, syn, to posbíral různě. Něco jde z Milanovy (tatínkovy) strany, můj tatínek, Josef Velda, měl také režijní ambice, maminka ambice herecké, dramaturgické - a naši rodinu režírovala celý život… Sama jsem si post režiséra také vyzkoušela v rámci výuky v Ostravě… Ale Pepovo rozhodnutí jít studovat režii nás stejně velmi překvapilo. S tím jsme vůbec nepočítali.

Maminka byla produkční v České televizi?
Asistentka režie. Měla jako herecká elévka nastoupit do divadla ve Varnsdorfu, ale můj tatínek tehdy řekl: „Buď divadlo, nebo já.“ Máma se rozhodla pro rodinu. Díky tomu se nám hodně věnovala. V televizi pár let dělala, pak zůstala doma s námi dětmi. A opravdu se starala o dramaturgii celé rodiny. Táta s ní konzultoval své nápady pro netradiční inscenace, které psal a inscenoval v Národním divadle, nám s bratrem vybírala básničky na všechny možné soutěže. A dnes, když hledám nějaký citát nebo informaci o divadelním dění v minulosti, vždycky se na ni obrátím o pomoc. Má neuvěřitelnou paměť.

Nyní budete čekat v Plzni na syna, až tam přijede režírovat?
(Velký smích.) Musím říct, že po zhlédnutí jeho absolventského představení v DISKu – Povídky z vídeňského lesa, což je velmi obtížná hra, - když jsem to v sobě zpracovala, překvapila jsem sama sebe tím, že mně prolétlo hlavou: něco takového bych s ním chtěla zkoušet…. Před tím jsem si to vůbec nedovedla představit.
On pracuje s herci a nelpí jen na formě, důležitý je pro něho obsah. Taková práce by se mi líbila a bavila by mě. Nevím, jestli v Plzni, ale doufejme, že třeba někdy, někde. A také to nezáleží na mně…

To už je krůček k rodinnému divadlu?
Když nastupoval na DAMU, tak jsme mu říkali: „Pepo, rychle studuj, protože pak si zřídíme divadlo, ty v něm budeš ředitelovat a režírovat, a my tam budeme hrát.“ A on odvětil se svým černým humorem: „ Vy první byste letěli.“ (Smích.) Od malička jsme mu pouštěli Cimrmany, Monty Pythony, tak teď se nám to vrací….

Herecká asociace není o černém humoru, i když…
Pokud někomu nic neschází, tak si říká, že nikoho nepotřebuje. I to je jedno z témat inscenace Plzeň 1953. Kromě jiného je tam fascinující příběh prvního herce plzeňské činohry Bohumila Vávry, kterého vlastní kolegové, spolu s tehdejším režimem, odsoudili k zákazu výkonu povolání herce a ke ztrátě občanských práv. V podstatě ho vyobcovali. „Romeo vyhnán z města.“
V závěru inscenace čteme dopis tohoto herce, který napsal ke konci svého života, a v něm všem kolegům hercům odpouští. Měl zničený život a přesto je schopen odpustit.
Právě během zkoušek mě opět napadá, že náš národ, zvedne hlavu teprve, když je totálně ve stoce. Přibit k zemi, začne o něco usilovat. Dokud je mu jakžtakž dobře, tak se o nic nezajímá. To je i problém Herecké asociace. Dokud se nám, hercům, osobně něco hrozného a strašného neděje, tak se o nic nezajímáme. Nedokážeme myslet na budoucnost, nejen svoji, ale i následovníků. Mladé generace, která se teprve ve své branži rozkoukává. Bohužel si na oplátku mladá generace mnohdy myslí, že vidíme věci příliš černě a že oni se o sebe dokáží postarat sami. Ale to je i společenský problém všeobecně, myslím.
Navíc herecké společenství tím, že pracuje s emocemi, je jimi ovládáno - jednou je nadšené, podruhé v depresi. To je realita. Asi bych nejvíce apelovala na to, abychom vnímali to, co se kolem nás děje a jak je s námi nakládáno, abychom se o sebe začali starat, například abychom četli důkladně smlouvy a nenechali se opít rádoby velkorysým rohlíkem, který se ovšem druhý den už nedá jíst.

V rámci prezidia jste emočně nadšená nebo se z toho u Vás objevují deprese?
Vzhledem ke kauze dabingu, kterou jsme řešili rok a půl – jsem byla určitou dobu v hluboké depresi, právě kvůli některým svým kolegům. Víte, když si neustále stěžuji a apeluji na své okolí, že by se s tím mělo něco dělat, když poté dám slovo, že půjdu do společného jednání a souhlasím i s krizovým řešením, neměl bych, jsouc osvícený a morálně vyspělý jedinec, v poslední chvíli couvnout a tvrdit, že jsem byl zmanipulován. A přeběhnout na druhou stranu barikády a osočovat své bývalé kolegy, kteří se snaží vybojovat lepší podmínky pro všechny. V tu chvíli opravdu váhám, zda má cenu bojovat.
Vedle toho je ovšem ještě dost lidí, kteří za nějaký ten boj stojí.
Kauzu dabing jsem si sama v sobě srovnala, s dabingovou profesí jsem se v podstatě rozloučila a jsem odhodlaná věnovat se problémům v jiném odvětví umělecké činnosti.

Už jste kolegům odpustila?
Ještě ne. Částečně. Asi potřebuji čas. Pro mě jde hlavně o lidský postoj.

Děkuji za rozhovor a jednoznačně se budeme těšit na Vaše inscenace.
Kromě hry Plzeň 1953 – máme za sebou premiéru Buchnerova Vojcka, v režii pánů Kukučky a Trpišovského (SKUTR), myslím, že je to velmi zajímavé představení. Nejen pro plzeňského diváka Přijďte.

Apolena Veldová
Po absolutoriu pražské konzervatoře (1985) nastoupila do činoherního souboru Státního divadla v Ostravě (dnešní Národní divadlo moravskoslezské), ale účinkovala i v Komorní scéně Aréna. Ke klíčovým rolím patřila Desdemona v Othellovi, Rosalinda v Jak se vám líbí nebo třeba Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Za Emilii Marty z Věci Makropulos (1995) byla v užší nominaci na Cenu Thálie.
V letech 2002 – 2013 hrála v pražském Švandově divadle. Na ostravské i pražské konzervatoři a na divadelní fakultě AMU vyučovala herectví a jevištní řeč.
V Divadle J. K. Tyla se již zhostila rolí v inscenacích Srpen v zemi indiánů, Unaveni sluncem a Amerika.
Obsazení v aktuálních inscenacích: Caligula (r. N. Deáková) Velké divadlo; Lov začíná (r. D. Šiktanc) Velké divadlo; Push Up (Cesta vzhůru) (r. Z. Burianová) malá scéna a Plzeň 1953 (r. J. Šimko) malá scéna premiéra 31. 10. 2015.

Zadáno pro: Hereckou asociaci www.hereckasociace.cz a Divadlo J. K. Tyla Plzeň www.djkt.eu