Scéna.cz 

Zemřela režisérka Věra Chytilová

(2. února 1929 – 12. března 2014)
Režisérka Věra Chytilová, jediná žena mezi muži slavné české filmové vlny 60. let, bez okolků bojující o svá práva (a tím i o práva jiných žen), autorka originálních snímků, nezaměnitelné ostré poezie a absurdního humoru. Pamatuji si její Hru o jablko, film, který si doslova vydupala po několikaletém zákazu. Byla to senzace, že se podařilo natočit tento snímek v rámci Krátkého filmu. Odcházela jsem tehdy z kina naprosto očarována tím specifickým humorem a něhou, a zároveň poukazem na to, že to ženy nikdy neměly a nebudou mít v životě lehké. Ostatně, právě ono velké ženské téma jí bylo vlastní. Prezentovala je neohroženě, ale to neznamená, že by ženám nepokrytě fandila. Naopak, ukazovala, že si za mnohé ze svých problémů mohou samy – svou slabostí. Její hrdinky od prvních dokumentárních filmů (Strop, Pytel blech, O něčem jiném) ve svých životech tápaly, ale zároveň byly schopny se o něj rvát. O mnoho desetiletí později se k dokumentárnímu zkoumání osudů žen vrátila v televizním cyklu České milování, kde se výrazněji zaměřila na ženy týrané.

Nicméně, její nejslavnější érou byla 60. léta, kdy hojně využívala tehdejší poetiku syrovosti alá cinema-verité, ale také s citem pro výtvarno vyzkoušela nejrůznější experimenty (ve filmech Sedmikrásky 1966 a Ovoce rajských stromů jíme 1969). Film z roku 1971 Kamaradi jí vynesl zákaz natáčení, prolomený až v roce 1976 Hrou o jablko. Témata se příliš nezměnila, resp. stále se umanutě vracela ke zkoumání mezilidských vztahů v celé jejich krutosti a absurditě, zabývala se genderovou tematikou a mužským machismem v kritických, mnohdy šokujících podobách (Kalamita, Panel story, Vlčí bouda, Faunovo příliš pozdní odpoledne ad.). Nová doba jí přinesla spíše rozladění, a tak stejně neohroženě jako dříve poukazovala na nejrůznější nešvary, a dokonce se neúspěšně pokusila proniknout do politiky. I její pozdější filmy vzbuzovaly značné polemiky, ale i rozpaky(za všechny jmenujme filmy Vyhnání z ráje či Dědictví aneb Kurvahošigutentag).

Práce Věry Chytilové se v každém případě zapsaly do dějin českého poválečného filmu. Staly se jedinečným fenoménem nejen v kontextu českého filmu druhé poloviny 20. století, ale bodovaly i za hranicemi. Za svou kariéru nasbírala množství mezinárodních cen, a po dlouhou dobu byla jedinou ženou, které se podařilo prorazit v profesi, považované za mužskou doménu. Její houževnatost a ctižádost ji vedly do světa filmu promyšleně. Začínala v nejrůznějších filmových odvětvích na Barrandově (od klapky po pomocnou režisérku), a poté v letech 1957-62 vystudovala režii na FAMU. V ročníku Otakara Vávry byla na režii jedinou ženou, a uspěla vedle takových osobností jako Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Po roce 1989 se na FAMU symbolicky vrátila, začala zde učit, v roce 2003 se stala profesorkou, v roce 2005 vedoucí katedry režie. Do loňského roku zde působila jako pedagog. Věra Chytilová vnesla do české kinematografie, na jejíž tvářnosti se podílela celých padesát let (!), neobvyklá témata a způsob filmové práce, mnohdy šokující, plánovitě provokující, ale v každém případě unikátní.