zvláštní poděkování
Volný.cz

Východní stín Jiřího Kyliána

East Shadow – Východní stín

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Jubilejní třicátý ročník festivalu Tanec Praha byl oficiálně zahájen 1. června v Divadle Ponec představením Jiřího Kyliána East Shadow – Východní stín.
Novopečený člen slovutné francouzské Akademie des beaux-arts v nové kategorii choreografie poskytl divákům tímto dílem nejen nádhernou podívanou, ale připravil pro ně tak trochu rébus a test pozornosti.
„Východní stín“ vytvořený původně pro japonský festival Alchi Trienále v japonské Nagoye v roce 2013 zahrnuje tři komponenty a je velmi nesnadné je sledovat všechny zároveň nebo se neustále rozhodovat, na co se soustředit.

Probíhá zde jednak živé představení dvou starších tanečníků - kyliánovských hvězd Sabine Kupfeberg a Gary Chrysta, současně je promítán film, jehož protagonisté jsou titíž dva lidé stojící na jevišti a film je vlastně albem jejich života a vše sjednocuje klavírní doprovod japonské skladatelky a interpretky Tomoko Mukayama.
Dějištěm příběhu je skrovný pokoj dřevěného domku, má stěny z bílých prken, je tu otevřené okénko a pootevřené dveře, stolek se dvěma sedátky, na stolku pánský a dámský klobouk. V pravé části místnosti, z níž se stane projekční plocha, lze zahlédnout za oknem mořské vlny dorážející na pobřeží. Scéna sama už sugeruje určitou náladu, očekávání, možná i nějaké skryté obavy.
Přichází umělkyně, usedne za klavír a začne přehrávat podle not později i improvizovat minimalistickou skladbu. Celý pokoj vlevo je projekcí přemístěn na promítací plátno vpravo a vzniknou dva naprosto stejné interiéry, jeden skutečný a druhý virtuální. Lze si je chvilkově poplést a je třeba vyvíjet úsilí, nechceme-li ztratit ponětí, kde je realita. Do virtuálního obrazu vstupuje starší žena a muž a dění se odehrává nejdříve zde. Teprve po kratší době se objeví skutečné osoby v opravdovém pokoje. Tento zdvojený obraz vzbuzuje nejistotu, na co se vlastně díváme. Zrcadlení, fázový posun, něco zcela odlišného?

Kyliánova skladba se prostřednictvím života a vztahů stárnoucí dvojice dotýká existenciální marnosti, tragikomické absurdity, příznačných pro tvorbu Samuela Becketa, kterého si zvolili pořadatelé japonského festivalu jako jedno z témat. Druhým byla vzpomínka na oběti vlny tsunami, která zasáhla japonské pobřeží v roce 2011. Vlna v různých proměnách je stále přítomná vizuálně i akusticky za malým okénkem, jednou mírná, jindy bouřící, stále vzbuzující pocit ohrožení a nebezpečí a skutečně běsnící a rozbíjející v několika strašlivých hudebních a zvukových poryvech. Katastrofální vlna z roku 2011, ale především symbol jakéhokoliv nebezpečí, kterými člověk v životě je stále ohrožován a stále zasahován.
Dějiny vztahů obou protagonistů se zviditelňují ve filmu, kde nestárnou a současně se právě uskutečňují v momentálních zvratech a zákrutech v reálném čase, kde jsou podrobeni uplývání času právě tak jako diváci. Jiří Kylián, když popisuje svou choreografickou metodu, mluví nikoliv o tanci ale pohybovém dramatu. Důležité i nedůležité záležitosti, humorné i tragické, vzdalování i přibližování, vypracovává z fragmentárních detailů, svébytných a oddělených, z fotografických obrazů, v nichž pohyb zamrzne, seskládaných do více i méně logické fyzické stavebnice. Ať s odtažitými výrazy nebo s náznaky emocí jsou oba tanečníci dokonalí, každé jejich sebemenší hnutí je významotvorné a nepřehlédnutelné. I tak je obtížné sledovat dvojici do detailu v reálném prostoru a zároveň akci na plátně, kde vše probíhá zrychleně. Rozpolceně „švenkuje“ zrak z jedné strany na druhou a mysl se snaží zorientovat. Název snad odkazuje na staronové divadlo a iluze se stíny je dalším otřesem divácké jistoty. Kolik je tu vlastně tanečníků? Jsou to lidé nebo stíny?
Stále zní minimalistická hudba, zrychluje a zesiluje, když moře chystá úder. Náraz a otřes, voda vtrhla do místnosti – efektní vizualizace rozpouštění barvy ve vodě.
Vedle velkého dramatu se odehrává subtilní komunikace, vedou ji prsty, ruce, paže jako náhradu slov. Jeden z nejsugestivnějších obrazů představuje ruka za oknem a ruka ve dveřích, zvedání stolku a výměna klobouku.
Obě linie životů dvojice se zdají být stejně racionální i iracionální, obě jsou provázané a střídají se a doplňují v kontrastu pomalého a rychlého. Přetvářejí chaos v dokonalou harmonii, v krystalickou čistotu.
Dvojice odchází v posledku z potemnělé místnosti a vše je jako na počátku, pootevřené okno a dveře, klobouky na stole. Klid, ticho a smíření po všech životních bouřích, zbývá nejistota rozumu, neuchopitelnost ale jistota krásy.
Jak uvedla Yvona Kreuzmanová v krátkém úvodním projevu, krásnější dárek nemohl festival Tanec Praha ke svým narozeninám obdržet.

www.tanecpraha.org

11.6.2018 12:06:56 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 26 - rubriky

Archiv čísel

reklama


Časopis 26 - sekce

DIVADLO

Aleš Bílik: Patřím k hercům, který je otevřený k druhým lidem

Aleš Bílik v inscenaci Tančírna

Herec Aleš Bílik má za sebou ostravské angažmá, podobně jako jedna herecká generace kolem Jana Kačera. Nakolik celý článek

další články...

HUDBA

Golden Kids Comeback

Golden Kids

Golden Kids Comeback
Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář opět spolu po pětadvaceti letech (1 celý článek

další články...

LITERATURA/ UMĚNÍ

Výtvarné tipy 27. týden

Architektura: Mughalské mauzoleum

Potrava duše & těla II (9/11)
Frida Kahlo a její "Nevěsta, děsící se pohledu na otevřený svět". Francouzský celý článek

další články...