Scéna.cz 

Taneční film Prostor

Fenomenální tanečník Michail Baryšnikov se 27. ledna tohoto roku dožil 70 let. Na jeho počest byl 26. ledna 2018 u nás uveden na omezenou dobu do distribuce taneční film švédského choreografa Matse Eka Prostor v hlavní roli s Michailem Baryšnikovem a jeho neméně slavnou, jen o trochu mladší partnerkou Anou Lagunou (1955).
Mats Ek dobře známý také z našeho prostředí - pro pražské Národní divadlo připravil svou Carmen – nastudoval Prostor (lze přeložit i „Místo“ jak zní originál „Place“) již před deseti lety a uvedl jej v premiéře v Dans Hus ve Stockholmu v roce 2007.

Od té doby bylo toto představení provedeno s velkým ohlasem na různých světových scénách. V roce 2009 jej ve stockholmském divadle Royal Dramatic Theatre zaznamenal na filmový pás švédský režisér Jonas Akerlund, který spolupracoval s populárními zpěváky a skupinami – např. Madonnou, Rolling Stones, Ozzy Osbourne atd. Zpracování filmu tak někdy připomíná vizuální styl klipů, nepůsobí však nijak rušivě, naopak dodává dílu větší dynamiku.
V úvodu je divákům nabídnut pohled do zázemí – oba protagonisté vstupují do divadla ještě v „civilu“, míří do šaten a připravují se na vystoupení. To vše z nadhledu, zrychleně a zvláštně rozostřeně v černobílém (spíše šedivém) provedení. Samotné představení již ožívá převážně modrými barvami - temně modrý trikot a dlouhá sukně Any Laguny, šedivé sako a kalhoty a světle modré oči Michaila Baryšnikova v detailních záběrech jeho obličeje, modré nasvětlení (scénografije Peder Freij) poměrně úsporného „prostoru“, v jehož středu je obyčejný stůl. Režisér střídá briskně úhel pohledu - od zachycení nohou po obličej, sleduje dvojici z těsné blízkosti nebo z ptačí perspektivy, tam kde mu „nedostačuje“ tempo, svévolně si ho zrychlí. Filmový divák si může lámat hlavu s tím, co skutečně vidí publikum v divadle. Ale na to mu nezbývá čas neboť oba interpreti jej svým fluidem zatáhnou do obrazu nevelkého světelného prostoru, kde se děj odehrává.
Mats Ek se v této drobné choreografii – celý film i s úvodem netrvá ani půl hodiny - zaměřuje na zkoumání těl zralých tanečníků, ale možná se v podtextu odehrává i něco více. Setkání dvou starých známých, přátel, snad milenců, rozpomínání se na společné chvíle, nacházení< /font> spojujících momentů i po letech. Všechno se točí kolem stolu, ten sám se stává mikroscénou, na níž se jen tak mimovolně vyhoupne Michail Baryšnikov nečekaným skokem, lze na něm ležet, sedět, opírat se o něj. Pohyby interpretů jsou precizní, nic se jim nedá vytknout v ostrosti a rychlosti ve srovnání s největšími hvězdami contemporary. Krásným kontrastem působí Baryšnikovo nostalgické baletní mávnutí rukou, které evokuje slavnou minulost a jeho role v klasickém repertoáru. Podobně jako naznačené „zvedačky“, kdy se noha tanečnice už „nedokáže“ odpoutat od podlahy. Oba jsou univerzální umělci – tanečníci a zéroveň herci, jak ukazuje proměňující se výraz jejich tváří nebo slovní komentáře.
Jako výrazné charizmatické osobnosti zaplňují celý daný prostor už jen svou přítomností a dokazují, že taneční umění v lidském čase dozrává, stává se subtilnějším, jemnějším, křehčím, ale nestárne.