zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Zemřel Jiří Menzel

Jiří Menzel (Zdroj: AGENTURA SCHOK)

autor: Pavel Mára  

zvětšit obrázek

Noblesní elegán Jiří Menzel (* 23. února 1938 – † 5. září 2020) s laskavým humorem byl celosvětově respektovanou filmovou a divadelní osobností. Když se ohlédne zpět, rozhodně se nemá zač stydět. Řada filmů, které za svůj život natočil, mu zajistila stálou popularitu, ale pro nás je zajímavé, že přinejmenším stejně úspěchů sklízel souběžně se svými divadelními inscenacemi v nejrůznějších českých a zahraničních divadlech.
Jiří Menzel se narodil 23. února 1938 jako syn publicisty, spisovatele a dramaturga animovaných filmů Josefa Menzela (mj. autor knihy Míša Kulička) a dámské krejčové Boženy. V letech 1958-6 studoval na pražské FAMU.

O začátcích své umělecké dráhy prozradil: „Studoval jsem filmovou školu, protože mě nevzali na divadelní. Ale celou dobu studií jsem kamarádil s lidmi s DAMU, chodil jsem za Abrhámem a Čepkem, na jejich klauzurní představení. Všichni o mně věděli, že mám rád divadlo – taky jsem si mohl vychutnat dobu, kdy naráz dělali divadlo Ornest, Werich, E. F. Burian, Krejča. Ke Krejčovi jsem chodil na hospitace a to byla pro mě ta nejlepší škola. Takže když se zakládal Činoherní klub a bylo třeba nazkoušet několik premiér, pozvali mě stejně jako Evalda Schorma, ať něco připravíme. Ředitel Vostrý mi tehdy řekl, ať si vyberu hru, jakou chci, jen by to mělo být pro pět kluků, kteří zrovna nezkoušejí: Čepek, Hrzán, Husák, Somr a Hálek. Našel jsem tedy doma v knihovně Mandragoru, která má právě pět pánských rolí, seškrtali jsme ji, Vostrý ji z větší části během zkoušek ještě přepsal, protože nebyla dobře přeložená – a hrála se pak devět let. Objeli jsme s ní půl Evropy. A já dostal první zahraniční angažmá.“
Nejprve režíroval ve švýcarské Basileji. S normalizací dostal zákaz výjezdu, ale v polovině 70. let se mu znovu podařilo vyjet. „Pozval mě Peter Zadek do Bochumi v SRN a já tam dělal sedm sezón, ještě i pro Peymanna. A pak přišel Curych, Západní Berlín, Budapešť, taky Finsko, Švédsko. Dělal jsem Labiche v Comédie Francaise a v Dubrovníku Hamleta.“ A jeho zahraniční např. v sousedním Maďarsku patří k nejoblíbenějším zahraničním režisérům.

Jiří Menzel ovšem režíroval i doma: vedle Činoherního klubu (Mandragora, Tři v tom, Bez roucha, Audience, Žebrácká opera, Figarova svatba), také v Semaforu (Ďábel z Vinohrad, Poslední štace, Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo náměstí 40, PRÉ), v Divadle na zábradlí (Mlynář a jeho dítě, Alchymista), v Divadle na Vinohradech ( Dům čtyř letor, Jakobowski a plukovník, Brouk v hlavě, Jak je důležité míti Filipa, Shapira, Zpívající Benátky), v Národním divadle v Praze (Zlý jelen), v Českém Krumlově (Sen noci svatojánské, Veselé paničky windsorské, v Českých Budějovicích (Bez roucha, Mandragora) či v Divadle Bez zábradlí (Kdes to byl(a) v noci, Blbec k večeři, Každý rok ve stejnou dobu). V 90. letech si vyzkoušel i funkci uměleckého šéfa, a to v Divadle Na Vinohradech.
Na Letních shakespearovských slavnostech režíroval dvě úspěšné komedie Veselé paničky windsorské (Rozhovor: Jiří Menzel: Pro herce je hraní venku výlet - zde) a Mnoho povyku pro nic se hrají se dosud.
Od mládí byl využíván také jako herec, a to jak ve filmu, tak i na jevišti. Na scéně se objevil mj. v Penzionu pro svobodné pány (Činoherní klub), Jakobowski a plukovník, Dům čtyř letor, Brouk v hlavě (Divadlo na Vinohradech) či Blbec k večeři (Divadlo Bez zábradlí). Sám sebe jako herce si příliš neváží, i když hraje rád.

Na závěr uveďme citát z rozhovoru v Divadelních novinách, který vyšel ve chvíli, kdy se stal uměleckým šéfem Divadla Na Vinohradech. I když tato jeho éra měla vedle vrcholů i své propady, jeho slova o práci s herci mají nadčasovou platnost: „Hledám herce, kteří mají pozitivní charisma. Mám rád zranitelné lidi. Vždycky, když jsem dělal s novým souborem, žádal jsem intendanta, aby mi vybral lidi vstřícné, kteří chtějí pracovat a nejsou na sebe soustředění egoisté. Ty, co se cpou dopředu na úkor ostatních, nemiluju. Divadlo je kolektivní dílo, ne dílo jednotlivce a přihrávačů. A herci, jak známo, rostou s úkoly.“

7.9.2020 16:09:07 Redakce | rubrika - Zprávy

Časopis 13 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Koza aneb Kdo je Sylvie? (Divadlo Bez zábradlí)

Články v rubrice - Zprávy

1. kulturní portál Scena.cz - 25 let

Herečka Květa Fialová a šéfredaktor Josef Meszáros

Naše cesta za kulturou trvá již dvacet pět let! Od chvíle, kdy portál poprvé otevřel své virtuální brány v roc ...celý článek


Ceny Jihočeská Thálie za rok 2023 jsou rozdány

Eliška Boušková

V sobotu večer v Jihočeském divadle proběhl sedmadvacátý ročník slavnostního předávání cen Jihočeská Thálie za ...celý článek


Poselství ke Světovým dnům divadla

Jon Fosse, Norsko

Na druhou polovinu března tradičně připadají oslavy divadelního umění. Světový den divadla se od roku 1962 kaž ...celý článek



Časopis 13 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Filmový portrét Anny Kareninové

Anna Kareninová (Je nalezena tím, koho hledá)

Je nalezena tím, koho hledá
Filmový portrét ceněné české překladatelky Anny Kareninové, která zítra slaví s celý článek

další články...