Aleš Bílík: Nepopírat sám sebe, to byla má cesta…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekHerec Aleš Bílík má za sebou ostravské angažmá, podobně jako jedna herecká generace kolem Jana Kačera. Nakolik působení v Ostravě ovlivnilo jeho herecké zkušenosti? S Alešem jsme při rozhovoru odtajnili nejednu jeho životní křižovatku. Z nejnovější herecké práce je třeba zmínit inscenaci Idiot, v níž ztvárnil postavu knížete Myškina, a za dveřmi je premiéra Tančírny 1918-2018. Obě inscenace režíroval Pavel Khek. Stejně jako další tituly, v nichž Aleš v MDP vystupuje (Noc bláznů, Evžen Oněgin, Čapek). A ještě jednu náhodu musím zmínit: Vystupuji z metra Na můstku, kde jsem u billboardu na inscenaci Idiot zaslechl rozhovor skupiny dívek: „Jejda, Aleš. S ním jsem ve škole seděla v lavici…“ A tak tento rozhovor věnujme i nejmenované spolužačce…
Ostrava byla pro mě výhra. Herecké řemeslo je v ní hodně zakořeněné, divadelníci ho berou vážně a poctivě. Divadlo je jejich život. Snad je to i tím, jak je Ostrava vůči jiným hereckým možnostem zavřená. Má to tedy své klady i zápory.
Škola vás bezesporu naučí spoustu věcí, které ke mně ale doléhaly až postupně. Za další, je to stále jen škola, učebna, chráněný prostor, zkouší se v úplně jiném režimu než v divadle. Jakmile oběma nohama skočíte do divadelního provozu, najednou vás veškeré to dění učí samo – a zjistíte, že je to celé ještě o něčem jiném. Musíte se starat nejen o sebe, ale především myslet na to, že působíte v týmu lidí, kde navzájem za sebe nesete zodpovědnost.
Rozhodl jsem se postavit na vlastní nohy. K tomu mi pomohlo, že jsem si zvolil vlastní práci v jiném městě, než jsem vyrůstal celý život, a vlastně tam neměl nikoho, koho bych znal. Myslím, že mi to hodně prospělo. Stesk a odcizení mě vnitřně posilnily. Ale zároveň utvrdily v tom, že se budu chtít jednou vrátit.
Ostrava je svébytný prostor, který si ve svém uzavření tvoří silný ostravský patriotismus – a také jisté předsudky vůči všemu „neostravskému“. Na druhou stranu, pokud jste dostatečně přesvědčen sám o sobě, pak je jedno, odkud přicházíte. Časem jsem tam pochopil, že když si budu ve vší upřímosti stát za svými názory a nebudu popírat sám sebe, můžu i jako Pražák získat ostravský respekt. Z tohoto poznatku čerpám doposud. Ostrava byla pro mě taková zkouška ohněm, která mě v životě připravila na leccos... A poté, co jsem si „získal“ Ostravu, získala si Ostrava mě.
Ostrava se v posledních letech hodně proměnila a rozvinula, tahle charakteristika dnes myslím funguje nejvíc jako lákadlo pro návštěvníky. I já jsem byl jako nově příchozí fascinovaný. Ale zjistíte, že nejdrsnější zůstává ostravská povaha. Lidé jsou zemitější, jsou daleko zásadovější a ostře upřímní. Mají vyhraněnější názory, možná jsou v něčem konzervativnější. Jsou méně otevření, protože kosmopolitních vlivů není tolik.
Určitě ne. Naopak si myslím, že by měla být o absolutním přijetí sebe sama. Je důležité pochopit, kdo jsem, a jaké jsou mé možnosti. Potom se s nimi můžu naučit pracovat – využívat je, rozvíjet, nebo překračovat. Divadlo je o spolupráci lidí, kteří něco přináší. Vy se musíte naučit respektovat ostatní, inspirovat se v nich a zároveň být zdrojem jejich inspirace. Takže herecká i lidská svébytnost je důležitá.
Narážíte-li na to, že nežiji se svým synem, pak se nejedná o křižovatku, ale o dlouhou cestu vpřed. Všechno je o domluvě a vzájemném respektování všech zúčastněných, nejen dvou dospělých lidí, ale v našem případě i toho třetího. Dítě není nějaká věc, která by se dala přivlastnit, nebo si na ní můžete uzurpovat nějaké právo. Pokud se vztah rodičů z jakýchkoliv příčin zadrhne, je to smutné, ale ne nepřekonatelné. Přes všechny peripetie nesmí přestat fungovat slušnost a respekt. Pokud se tyto dva základní pilíře naruší, pak se to stěží dává opět dohromady. Já se je snažím nenarušovat.
Tehdy nám bylo méně, nyní jsme starší, to je pravda. Ale musím přiznat, že celou dobu jsme se snažili, aby to mezi námi mělo nějaké řešení, které bude nejlepší pro syna, a zároveň nás nestravovalo. I když ne vždy to bylo jednoduché, dohodli jsme se a postupně jsme se dopracovali k východiskům. Synovi se snažíme dávat lásku. Fungujeme spolu a to je dobře.
Ano, máme za sebou Dostojevského. On byl hlubinný polemik společnosti, takže i my jsme se museli snažit objevit to nejhlubší v nás, což bylo nesmírně složité. Obecně při každé roli platí, že abyste překročil sám sebe a mohl vstoupit do postavy, musíte sbírat inspiraci nejen v sobě, ale všude okolo. Má cesta k Myškinovi byla plná otvírání a hledání. Pokud mám v sobě blok, většinou se týká toho, co se bojím otevřít, protože to může bolet. Je paradoxní, že u této role to byla dobrota – totiž v míře, s jakou se s ní v životě stěží setkáme.
Mám pocit, že většina mých setkání má nějaký význam. Že si s tím konkrétním člověkem máme něco předat, i když předem nevíte co. S Pavlem jsme se poprvé setkali při práci v Ostravě, v inscenaci Faust, kde jsem hrál menší roli. Dílem náhody bylo, že jsem se ho zeptal na případnou spolupráci v Praze a nakonec se naše cesty poněkud propletly.
Já doufám, že ano. Pavel má krásnou rozervanou duši. Možná jako já?
Ano, ale v divadelních mezích. Oba jsme temperamentní lidé, což mě baví. Pavel temperament na jevišti nějakým způsobem vyhledává. Zatím mezi námi nebyl žádný zásadní konflikt a věřím, že to tak i zůstane. Když jsem mu řekl něco přes čáru, neměl jsem problém se omluvit. Když se pracuje s emocemi, pak vládnou nejen na jevišti v dialozích. Zejména poslední fáze zkoušek je už takovou kumulací energie, hysterie a všeho. Musí se to brát sportovně. Ani ve zdravém vztahu není pořád hezky.
Moc se těším, až to dotáhneme do konce. Vždycky jsem unavený, taky nervózní a mám obavy, jak to dopadne. Po premiéře to z člověka všechno naštěstí opadne. Jedná se o velmi intenzivní období, kdy se na inscenaci nejvíce pracuje. Poslední týden je možné leccos vychytat, napravit, doladit... Moc místa v hlavě na něco jiného proto nezbývá, doma se mnou není řeč. To moje blízké okolí už ví, a i když bohužel hodně trpí, dává mi v tomto období prostor. Myslím, že při práci na Idiotovi měli moji nejbližší pocit, že mám před premiérou celé dva měsíce zkoušení...
Nevím, jestli hodně a jestli bych je nazval úplně rozervanci. Tedy jestli někoho, tak určitě Lenského z Oněgina. Ale asi jsou mi takové duše vnitřkem opravdu něčím blízké. Nejspíš tím, že stejně jako já někdy bolestivě naráží na realitu života.
Snažím se ho brát tak, jak přichází, a nebýt v něm zbytečně ztracený. Věřím, že se věci dějí tak, jak se dít mají. Ale je potřeba na sobě pracovat.
Určitě. Uvědomil jsem si, že stojí za to jít za něčím, v co člověk věří. Nerozmělnit se v tisíc střípků.
Už si z toho trochu děláme legraci. Ráno jdeme na zkoušku, večer na představení, a jsou tam pořád ti samí lidé. Ale není to na škodu, mám pocit, že se naše společné zkušenosti zúročují, a proto si můžeme dovolit hrát hry jako Idiot, kde je důležité velké vzájemné napojení. Právě s Jirkou je silné, vím, že se na sebe můžeme spolehnout a že si hraní spolu užíváme. Dovedlo mě to k úvahám, jak neskutečné to asi muselo být, když na jevišti stála herecké dvojice, která tvořila výhradně spolu, jako třeba Voskovec s Werichem.
Inscenace pro herce náročná hlavně po fyzické stránce, za vznikem stojí hodiny tréninků a hlasových korepetic... Srdečně zvu!
O všech svých zastávkách nevíte. Jak zpívá Nohavica: „Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.“
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
HUDBA
„Věřím, že na každého z nás čeká spřízněná duše”, říká Radek Banga
Radek Banga na podzim loňského roku vydal již své druhé sólové album s názvem Nic není nemožné. Před třemi let celý článek
OPERA/ TANEC
Opera o životě Boženy Němcové v Plzni
Jako jeden z příspěvků k Roku české hudby zvolilo Divadlo J. K. Tyla i operu skladatelky Lenky Noty a libretis celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Oceňovaný film Paříž, 13. obvod
Paříž, 13. obvod
Život mladých Pařížanů bojujících o své místo na slunci. Francouzský film oceněný Zlatou p celý článek