zvláštní poděkování
Quantcom.cz

O hře a inscenaci QED s tvůrci ČK

Vladimír Kratina

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Na polovinu prosince připravil pražský Činoherní klub premiéru komorní hry Petera Parnella pod zvláštním názvem QUE (Kvantová elektrodynamika). Hra, na jejímž zrodu se podílel herec Alan Alda, je inspirována životem a dílem fyzika Richarda Feynmana. V české verzi ji režíruje Jakub Zindulka a v hlavní roli se představuje Vladimír Kratina. Co o hře a inscenaci řekli bezprostředně před premiérou tvůrci – Jakub Zindulka (režisér), Vladimír Procházka (dramaturg a ředitel ČK), a herec Vladimír Kratina?

  • O HŘE A INSCENACI – JAK K TOMU DOŠLO A O ČEM TO JE?
    Vladimír Procházka: Po rozsáhlých projektech, jako byli Kati a Tanec bláznů je tato inscenace takové vykročení do komornějšího prostředí. Svým způsobem je to pro divadlo jistá úleva, tedy pro ty, kdo vyrábějí inscenaci. Ale rozhodně to není úleva pro protagonisty naší inscenace.
    Na úvod řeknu pár takových základních východisek, které nás vedly k tomu, že tuto inscenaci uvádíme. Jednak je to náhoda - Vláďa s Jakubem přišli s nápadem, že by se tahle věc mohla hrát, což se zrovna hodilo. A co navíc: ta inscenace svým tématem velice dobře zapadá do toho, co se snažíme v Činoherním klubu po léta dělat. To znamená, zkoumat moderní lidskou psychologii, zkoumat to, jak mozek souvisí s city a city s mozkem, a co vlastně určuje celou naši existenci na tomhle světě. A právě osoba Richarda Feynmana, jednoho z největších mozků, které 20.století mělo k dispozici, inspirovala hru, která ho předvádí jednak jako vědce, ale zároveň jako člověka, který je s tím brilantním mozkem plným emocí. Právě toto propojení je na hře fantastické.

    Jakub Zindulka: Ono to na první pohled „zavání“ vědou, když se to jmenuje Kvantová elektrodynamika. Ale ta inscenace rozhodně není nějakou přednáškou ve smyslu fyzikálním, spíše je to takový výlet do světa vědy ve smyslu existenciálním. To znamená do světa, který je překvapivě velmi vášnivý, a velmi se týká našeho života. Obecná představa o tom, že vědci jsou suchopární, tady bere za své, protože to je to poslední, co by Richard Feynman byl. Byla to skutečně renesanční osobnost. Není ale naší ambicí uvádět životopisné drama anebo životopisnou komedii. Je to spíš výlet do zákrutů našeho mozku, do toho, že život je plný překvapení, je nepředvídatelný stejně jako příroda. Není náhoda, že v myšlení Richarda Feynmana se příroda projektuje jako žena - není tajemství, že ženy byly jeho zálibou. Není náhoda, že taky maloval, a to z větší části akty. Není náhoda, že je první vědec, který místo rovnic začal používat obrázky, dnes velmi známé Feynmanovy diagramy. Není asi náhoda, že byl taky hudebníkem, hrál na perkuse. A taky hrála amatérské divadlo. Byla to vskutku renesanční osobnost. Mě na té hře nejvíc vzrušuje ta základní teze, totiž, že celý náš svět se skládá z atomů, a že ten komplex je nepředstavitelně složitý a má určitě i nepředstavitelné možnosti, a že je nepředvídatelný. A že věda nikdy nemůže být ukončená, protože každý poznatek, který se jeví jako pravdivý, se v čase může ukázat jako mylný… To je vlastně základem jeho přemýšlení, spolu se schopností nahlížet na věci jiným úhlem pohledu než je obvyklé. A to je podle mého nějaké poselství, které je hodně zajímavé, protože se netýká jenom vědy a přírody, ale týká se taky vztahů a emocí, a vůbec všeho.

    Vladimír Procházka: Při přípravě inscenací v Činoherním klubu se téměř bez výjimky střídá naše svatá trojice režisérů – Ladislav Smoček – Ondřej Sokol - Martin Čičvák. A tentokrát po dlouhé době tady režíruje někdo jiný. Proč? Je to samozřejmě tím, že se nám líbil ten nápad, ale také tím, že práci Jakuba Zindulky sledujeme a máme pocit, že jeho východiska a jeho vidění se velmi blíží našemu vidění. Navíc - tenhle text se k němu hodí dvojnásob, protože je jeden z mála herců a režisérů, kteří umějí matematiku.

    Jakub Zindulka: Rozhodně nejsem jediný, ale pravda je, že jsem na konci gymnázia chvíli váhal, jestli půjdu studovat umění nebo matematiku. Nakonec vyhrálo umění, ale matematik je můj syn, právě končí bakalářské studium.
  • KDE JSTE HRU OBJEVILI?
    Jakub Zindulka: Vše je dílem náhody a tato premiéra je toho přímým důkazem. Na text jsem narazil, když jsem hledal něco pro konkrétního herce a našel jsem tuto hru. Zaujala mě, protože mám vztah k fyzice a matematice, takže jsem ji nezahodil a přečetl jsem si jí. Posléze jsem zjistil, že Vladimír, s nímž jsme pracovali, je asi ten ideální člověk, který by to mohl hrát, takže jsem mu to nabídl. On si hru přečetl, a pak následovala práce několik měsíců, abychom ho dostali do toho tvaru, v které ho budeme prezentovat.
  • TÉMA HRY ANI JEJÍ NÁZEV NENÍ NA PRVNÍ DOBROU URČEN TZV. BĚŽNÉMU DIVÁKOVI. OSLOVILI JSTE SPECIFICKÉ PUBLIKUM?
    Vladimír Procházka: Každá hra, kterou uvádíme, je určena pro všechny diváky, tedy nikoli pro divadelní kritiky nebo nějaké speciální publikum. Nicméně, obrátili jsme se na instituty, které se tématem zabývají, a ty se budou podílet na propagaci této naší inscenace. Možná, že se tu díky tomu objeví někteří diváci, kteří k nám normálně nechodí.

    Jakub Zindulka: Jsem přesvědčen, že tato hra, byť má takový název QED, zdaleka není pouze didaktickou hříčkou, to věru ne. Je v ní ukryta velká vášeň, a to nejen k opačnému pohlaví, ale směrem k vědě. Otevírá se to tím směrem, protože bez vášně se nedá dělat nic, ani věda, a tady je to podáno takovým způsobem, že to každý nejen pochopí, ale i pocítí.
  • JAKÝ JE VÁŠ VZTHA K MATEMATICE?
    Vladimír Kratina: Můj vztah k matematice a fyzice je mizivý. Já jsem z fyziky propadl těsně před maturitou, čímž je řečeno vše. Ale ten text je zvláštní tím, že to není o fyzice, a není to životopisné. Dle mého toto – víceméně monodrama – je kus, který nějakým způsobem reflektuje, a přináší témata o dnešním světě, který se vyvíjí s technologiemi. Feynman je považován za průkopníka v oblasti nanotechnologií, což je obrovský hit. Zabýval se mikrosvětem, a mě to baví, protože se to dotýká normálního života, normálních lidí, ale způsobem trochu pootočeným, ve smyslu konfrontace mikrosvěta a makrosvěta. Někam to vede, přináší to další úvahy, týká se to normálního života. Navíc je to pestré. On byl košatá persona, šílenec, ďábel. Mám tam konga, bubny, hraju náčelníka, všechno tam je, a tím je to zábavné a pestré, proto jsem na to přistoupil. Hrajeme tedy ne o Feynmanově životopise, ale je tam spousta témat, situací, textových fajnůstek, které se týkají normálního života dnešních mladých lidí.

    Jakub Zindulka: Řeknu vám citát: Fyzika je jako sex. Jenom chvílemi to má nějaký hmatatelný důsledek, ale to není ten důvod, proč to děláme… Prozradím, že je tam základní dramatická situace, která má jednotu času, odehrává se to během jednoho večer, s přestávkou, kdy si odběhne protagonista odehrát představení. Ale během toho večera řeší osobní, lidský problém, a v průběhu večera se dobere k nějakému rozhodnutí.
    Obecná charakteristika by mohla znít, že je oslava života jako takového. Je to o gurmánství života. Život si máme vychutnávat v každé chvíli, těšit se z jeho paradoxů a ze všeho vytěžit to nejlepší.

    www.cinoherniklub.cz

    11.12.2017 17:12:04 JaSop | rubrika - Rozhovory
  •