Scéna.cz 

Vojtěch Bartek: Opera v Ostravě

Na výstavě fotografií Vojtěcha Bartka jsou zachyceny zajímavé okamžiky z příprav vybraných operních inscenací Národního divadla moravskoslezského. Výstava byla připravena k loňskéhomu výročí 400 let od uvedení první opery. V Ostravské opeře, která patří k absolutní špičce v ČR působí celá řada polských sólistů. Uskuteční se v Českém centru Varšava od 20. května do 20. června 2008.

O tom, že Vojtěch Bartek je výborný a nesmírně obětavý organizátor, se mezi českými fotografy a studenty ví. Mnoho let připravoval celostátní přehlídky audiovizuální tvorby Diafon Opava a v roce 1987 byl dokonce zvolen místopředsedou Mezinárodního koordinačního výboru diaporamy, výrazně přispěl k organizaci desítek různých fotografických výstav, významně se podílí na zajišťování expozic v kabinetu fotografie Slezského zemského muzea v Opavě a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, učil a učí fotografovat v nejrůznějších kurzech, školičkách i školách. Především díky jeho nezměrné iniciativě a nezdolnému entuziasmu se podařilo v roce 1990 převést Institut tvůrčí fotografie ze Svazu českých fotografů na Filozoficko-přírodovědeckou fakultu tehdy Masarykovy a dnes Slezské univerzity v Opavě. Dnes si Institut tvůrčí fotografie už není dost dobře možno představit bez tohoto svérazného muže drsného vystupování, ale dobrého srdce. Bartek pro svou školu a své studenty doslova žije a při výuce počítačové grafiky, zařizování ateliéru, pomoci při vydávání skript a katalogů, organizování práce na dokumentaristických projektech „Lidé Hlučínska 90. let 20. století“ a „Zlín a jeho lidé“, pořizování fotografické a video dokumentace i při vaření svých legendárních kulinářských pochoutek pro vyhladovělé kantory a studenty na plenérech a konzultacích nic nedbá na přesčasy, neděle nebo svátky.

V šíři jeho organizátorských aktivit někdy zaniká, že Vojtěch Bartek je také dobrý fotograf. Vážněji se přitom fotografováním zabývá už více než čtvrtstoletí. K jeho nejstarším vyzrálejším patří rozsáhlý soubor Černá píseň, zachycující prostředí devastovaných průmyslových krajin na Ostravsku. Bartek patřil po Josefu Sudkovi, jenž fotografoval podobné motivy na Mostecku už na přelomu 50. a 60. let, a vedle Fedora Gabčana, Petra Sikuly a Viktora Koláře k prvním fotografům, kteří se věnovali ekologickým tématům, ještě dávno před tím, než se z nich stala móda. V jeho netradičních kruhových snímcích byly velmi nápaditě využívány působivé prostorové konfrontace popředí, tvořeného přežívajícími rostlinami, popraskanou půdou či kališti, a pozadí, v němž často dominovaly tvarově elementární motivy kupolovitých hald nebo továrních komínů. V těchto fotografiích není jenom krutá obžaloba lidského sobectví a bezohlednosti, ale i jakási podivuhodná symbióza krásy a hrůzy zničených krajin a uměle vytvořených kopců. Neméně působivé jsou i konfrontace téměř devastovaných zbytků přírody s odlidštěnou architekturou panelových sídlišť v pozadí z cyklu „Konec přírody – začátek velkoměsta“ ze 70. let.

Svůj půvab dodnes neztratily ani Bartkovy jemně nostalgické panoramatické záběry z dělnické kolonie v Mariánských Horách v Ostravě, které jsou dnes i cenným dokumentem nedávného stavu architektury, která v 90. letech prošla radikální přestavbou. Zatímco v těchto fotografiích se prakticky neobjevovali lidé (samotné detaily prostředí ovšem byly výmluvnými sociálními dokumenty), v dalších panoramatických fotografiích z prostředí sídliště nebo maringotkové osady cirkusu Berolina už měli lidé výraznou roli. Zde se autorovi obzvlášť přesvědčivě podařilo akcentovat lyrickou náladu poezie všedního dne. V souboru Černá píseň se potom pokusil o nepateticky pojaté reportážní portréty havířů a hutníků, které se svým civilismem a důrazem na strohou autenticitu výrazně lišily od kašírovaných snímků ve stylu socialistického realismu.