Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Bolek Polívka čte Skácela

autor: archiv

Inspirován svými přáteli převyprávěl v 80. letech minulého století velký český básník Jan Skácel lidové pohádky Beneše Metoda Kuldy. Ty teď vycházejí v řadě supraphonských audioknih pod názvem POHÁDKY Z VALAŠSKÉHO KRÁLOVSTVÍ. A jde-li o Valašské království, kdo jiný by je tedy měl interpretovat než Bolek Polívka?

Jaký je váš vztah k Janu Skácelovi?
Jana Skácela jsem shodou okolností znal. Vídali jsme se od doby, kdy jsme někdy ve druhém ročníku JAMU v Brně začali dělat Divadlo Na provázku. Skácel měl naše divadlo rád, i když to tenkrát ještě fungovalo spíš na amatérské bázi. Čas od času jsem pak s Janem Skácelem popíjel, většinou to končívalo u nás v kuchyni na Jánské 12. Tento muž s havranem nad očima, jak píše v jedné své básni, tak u nás měl židli. Znali jsme se tedy od červeného vína.

Znal jste pohádky, které jste teď načetl, už v pojetí Metoda Kuldy?
Ne, seznámil jsem se s nimi až teď. Ani s Janem Skácelem jsme o nich nikdy nemluvili.

Jak probíhalo natáčení?
Natáčelo se v Olšanech, kousek od naší farmy, kde má skladatel David Rotter malé nahrávací studio. Asi tak 3 x 4 metry. A tam seděli dramaturgyně paní Dvorská a pan režisér Gillar a já jsem měl pocit, jako bych jim ty pohádky vyprávěl v nějakém intimním okamžiku v pokoji. Bylo to velice přirozené, žádné chladné studio, kde jenom odněkud z neznáma slyšíte režisérův hlas. Myslím, že ta blízkost je z nahrávky cítit.

Jakým způsobem, pokud vůbec, jste byl režírován?
Režírován jsem byl úsměvem a lehkými reakcemi, které vůči mně ti přítomní lidé projevovali. U přístrojů byl David, takže všechno bylo velice spontánní, jak jsem říkal: přirozené. Nechci říct, že se taková věc dělá vysloveně sama, ale šlo to spontánně a s úsměvem.

V poslední době audioknihy „letí“, sáhnete po nich také?
Lidé jsou stále uspěchanější, takže když třeba jedou v autě, rádi si něco poslechnou. Něco, co si sami vyberou. Často, když někam jedu, poslouchám desky nebo například Český rozhlas 3 – Vltavu či Český rozhlas 2 – Prahu. Nechci nikomu lichotit, ale je to tak: programy těchto stanic mě často potěší, mnohdy tam vysílají pro mě objevné věci, na kterých ulpím. Jsem ještě z generace, která obdivovala Radovana Lukavského, Noc s Hamletem, Jana Třísku nebo Rudolfa Hrušínského recitující Máj. To jsou pro mě naprosté skvosty, naprostá klasika. Démantické záležitosti s rovnováhou. Nakonec – vždyť jsem – ještě ve Vizovicích – vyrůstal na nedělních pohádkách. A naši poslouchali opery. Pro mě má rozhlas obrovské kouzlo!

23.5.2010 10:05:09 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!