Scéna.cz 

Svět touhy - tři baletní kompozice v Brně

V brněnském Mahenově divadle se v pátek 25. dubna uskutečnila premiéra taneční kompozice s názvem Svět touhy. Večer byl složen ze tří samostatných částí, pod jejichž realizací jsou podepsány výrazné osobnosti současné české moderní choreografie – Jan Kodet, Tomáš Rychetský a Petr Zuska. Premiéra také naznačila pravděpodobný směr dalšího vývoje baletního souboru Národního divadla v Brně pod vedením šéfky Lenky Dřímalové.

Úvodní část – Frida byla svěřena Janu Kodetovi, který se nechal inspirovat stejnojmenným životopisným filmem o malířce Fridě Kahlo. Je až s podivem, jak se její životní osudy staly silnou motivací pro různá choreografická zpracování – vzpomeňme na nedávné uvedení celovečerního tanečního dramatu Frida (chor. Robert Balogh) v olomouckém komorním prostoru univerzitního Konviktu.
Kodetova choreografie, původně určená a vytvořená pro absolventský ročník Taneční konzervatoře Praha se snaží o nedějové přiblížení Fridiných životních peripetií. Drobným problémem této inscenace je její název – abstraktně můžeme vyjádřit emoce každého z nás – a tak zůstává název jen jakýmsi „reklamním trikem“. Chtělo by se říct, že kdyby se balet jmenoval třeba Manuela vůbec nic by se nestalo. Jenže mexická malířka je momentálně v kurzu... V podstatě jediné, co malířku spojuje s tancem v první části večera je právě ona sugestivní hudba ke stejnojmennému filmu, kterou napsal Elliot Goldenhal a kostýmy Romana Šolce.
V Kodetově Fridě se objevuje několik nesourodých obrazů, které se odehrávají na prázdné a strohé scéně bez kulis pouze s různě barevně nasvíceným horizontem (světelný design Daniel Tesař). Tím se však divák může plně soustředit na výkony účinkujících. Při premiéře velmi dobře tančila Fridu technicky vyspělá Eva Šeneklová. Charismatickým Diegem, který bohužel v choreografii nedostal velký prostor byl Luděk Mrkos. V dalších úlohách neušli pozornosti Monika Pimková, jako rozpustilá Uličnice, Karel Audy v roli Smrti a Jan Fousek jako Fridina první láska. Nezasvěceným divákům mohly postavy první lásky a Diega splývat, což jistě výslednému dojmu nepřispělo. Nicméně komu dala choreografie výrazně vyniknout byl baletní sbor. Námět osudů i jednotlivých epizod rozporuplného života Fridy Kahlo by vydal na celovečerní balet. Možná kdyby Kodet dostal větší časovou plochu a psychologicky rozvinul a dokreslil charaktery jednotlivých postav, vzniklo by dílo významově bohatší a kompaktnější.

Prostřední část večera vyplnil Tomáš Rychetský. Jeho Bezpředmětná křehkost vznikla původně pro baletní kompozici s přiléhavým názvem „Miniatury“ v roce 2005. Jedná se o duet, který byl inspirován obrazem Kazimíra Maleviče „Černý čtverec na bílém pozadí“. Celá choreografie je hravě postavena na protikladech – černá vs. bílá, muž vs. žena, v hudbě undergroundový úvod vs. Beethovenova klavírní sonáta Měsíční svit. Charakteristické je také využití geometrie a linií lidského těla v tanečních figurách a pózách. Při premiéře velmi dobře a sehraně tančili Karolina Polášková–Kovácsová a Petr Kondler. Jejich kultivovaný tanec ve vysloveně vizuálně abstraktním tématu byl velmi příjemný, což se odrazilo i na nadšeném přijetí publikem.

Brněnský večer pražských choreografů uzavíral Zuskův „kasovní trhák“ Mariin sen – parafráze a variace na klasický romantický tzv. bílý balet ovšem v mužském podání... Tato choreografie na hudbu Cesare Pugniho (Grand Pas de Quatre) a Camilla Saint-Saënse (Labuť) byla původně vytvořena pro Pražský komorní balet a v současnosti ji můžeme vidět mimo Brno ještě na scéně Stavovského divadla v Praze. Tanečně je zde ztvárněn sen jedné z nejvýznamnějších romantických primabalerín - Marie Taglioni, se kterým se svěřila londýnskému lékaři Marquandovi. Pro Mariin sen je typické rychlé střídání akcí a póz – to vše v klasických figurách, což vyžaduje více než dobrou taneční průpravu jednotlivých mužských představitelů. Dobře se s těmito nároky vyrovnali pánové Radek Hanáček, Vlastimil Hradil, Luděk Mrkos a Takeru Shimizu, který se asi nejvýrazněji předvedl v komediální roviněa evidentně si představení užíval. Samotnou Marii s přehledem tančila Markéta Habalová.

Celkově působí večer tří choreografů spjatých především s pražským tanečním prostředím na diváka velmi příjemně. Promyšlené pořadí jednotlivých částí zakončené komediálně laděným Mariiným snem je dramaturgicky dobře vystavěné. Šéfka souboru se rozhodla pro již publikem prověřené kusy. Otázkou však zůstává, zda by nebylo vhodnější požádat oslovené choreografy o vytvoření nových původních prací. Sázka na jistotu ponechala premiérový večer spíše ve stojatých vodách rutiny, i když s vynikajícími tanečními výkony sólistů a sboru. Nezbývá ovšem jen doufat, že brněnský baletní soubor s novým vedením nezapomene ani na stále žádané tituly velkého klasického repertoáru a že se bude snažit o příslovečné vyrovnání misek vah mezi klasikou, neoklasikou a modernou. Zatím se to v Brně poměrně dobře daří.

Svět touhy - Frida: chor.: Jan Kodet, hudba: Eliot Goldenthal, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Daniel Tesař; Bezpředmětná křehkost: chor.: Tomáš Rychetský, hudba: Trent Reznor (Nine Inch Nails), Ludwig van Beethoven, scéna: Tomáš Rychetský, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Tomáš Rychetský, Daniel Tesař; Mariin sen: chor.: Petr Zuska, hudba: Cesare Pugni, Camille Saint-Saëns, kostýmy: Roman Šolc, světelný design: Daniel Tesař, Petr Zuska. Premiéra: 25. dubna 2008, Národní divadlo Brno.