Scéna.cz 

Hudební rozhledy v květnu

Dvořákův Klavírní koncert g moll přednese 4. června v Obecním domě při závěrečném večeru letošního Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro s Budapešťským festivalovým orchestrem a dirigentem Ivánem Fischerem pianista András Schiff. Nebude to poprvé, kdy se objeví v Praze, a zdaleka tomu ani nebude poprvé, co se věnuje Antonínu Dvořákovi. Má s ním i skvostné nahrávky. Jedním z prvních úspěchů, kterým na sebe tento výjimečný umělec před lety upozornil, byla zlatá medaile na Čajkovského soutěži v Moskvě v roce 1974. Následující úspěchy v Leedsu a na Lisztově soutěži mu pak již definitivně otevřely cestu k mezinárodnímu respektu a ke kariéře jednoho z nejzajímavějších a nejuznávanějších pianistů své generace.

Teatro San Carlo v Neapoli patří k nejkrásnějším a největším divadlům v Itálii. A protože vedle operních představení v něm probíhá i koncertní sezona, která obsahuje přes dvacet koncertů včetně recitálů, slyšet zde tento žánr není zdaleka tak samozřejmé. V březnu se tedy opera, přesněji řečeno dvojice oper Hrad knížete Modrovouse Bély Bartóka, kterého letos zařadili i na program Salcburských slavností, a Dítě a kouzla Maurice Ravela – obě uvedené v režii Roberta Andò a nastudované šéfem opery, Jeffreyem Tatem – hrála pouze pětkrát. Vedle toho však bylo možné čtyřikrát navštívit vystoupení Sboru divadla Teatro di San Carlo nebo koncert s názvem Trio pianistico, na němž se představila trojice klavíristů Martha Argerich, Nelson Goerner a Eduardo Hubert.

Dalibor Jedlička patřil od roku 1959, kdy debutoval jako Boris Godunov v Národním divadle, do roku 1989, kdy se jako první porevoluční šéf ujal opery Národního divadla, díky své všestrannosti k pilířům naší první scény. Během tohoto třicetiletí vytvořil rozsáhlou plejádu na 150 rolí od profundního basu po basbarytonové partie v oborech buffo, charakterní, vážné i dramatické. Ve Smetanových operách se uplatňoval jako Kecal, Beneš v Daliboru, Mumlal, Chrudoš, Matouš, Malina, Beneš i Rarach v Čertově stěně, ve Dvořákových zpíval Vodníka, Filipa i Bohuše nebo Marbuela. V janáčkovském repertoáru vynikl jako Gorjančikov, dr. Kolenatý, Revírník či Dikoj a v Martinů Řeckých pašijích postupně vytvořil jak Fotise tak Grigorise. K vrcholům jeho kariéry patřil Sir Morosus v Mlčenlivé ženě.

Soustředěné rysy při práci a usměvavá tvář mezi přáteli, to je polský houslař Tadeusz Słodyczka, který se narodil 5. května 1954 na Dukle. Dětství prožil na hoře Gubałówka u Zakopaného. Jeho učitelem a mistrem byl Franciszek Mardula ze Zakopaného, které si Tadeusz Słodyczka velmi zamiloval a zdejší guralské tradice si moc váží. Studoval také u Volker Blaye v Dortmundu, u Josepha Kuna v Ottavě a u Batta Morassiho v Cremoně. Na jeho nástroje hrají nejlepší polští umělci jako např. Krzysztof Jakowicz, Agata Szymczewska, Jarosław Nadrzycki. Nyní staví nástroje ve svém ateliéru v Poznani, především modely Stradivari (i proto jej Wanda Dybalska ve své knize Fifak z Frocka označuje jako „lubiński Stradivari“), Nicolò Amati, Nicolò Lupot, Guarneri del Gesù a Montagnana.