Scéna.cz 

Vertigo „tanec pro tanec“

Jako poslední premiéru této sezóny uvedl balet Národního divadla komponovaný večer pod titulem Vertigo složený z velmi různorodých choreografií význačných zahraničních tvůrců.
Prvním v pořadí byl Rain - Déšť moldavského choreografa žijícího na Ukrajině Radu Poklitaru, u nás ještě nepříliš známého. Poklitaru - původně tanečník - si získal renomé jako nezávislý umělec spoluprácí s prvořadými tělesy –například s Velkým divadlem v Moskvě ale především jako zakladatel Kyjevského moderního baletu v roce 2006. Právě pro něj vytvořil v roce 2007 „Rain“ - podle našeho pohledu na moderní či současný tanec i v kontextu s oběma dalšími díly - velice svéráznou skladbu.

Původně se mělo jednat o jednotlivé části galapředstavení, které byly posléze pospojovány v jednu inscenaci. Sled šesti sólových výstupů, duetů, trií vyprávějících určité lidské osudy v různých částech světa je doprovázen příslušnými lidovými (i populárními) melodiemi provázanými Bachovými preludiemi a fugami z Dobře temperovaného klavíru. Ze základního útvaru – lidské skrumáže, kde se mísí muži a ženy rozličných kultur – se vydělují představitelé (a představitelky) Gruzie (Lenka Hrabovská a Jakub Rašek), Orientu (Aya Watanabe, Giovanni Rotola a Štěpán Pechar), Izraele (Matěj Šust), Francie (Alice Petit a Francesco Scarpato), Ruska (Alina Nanu a Michal Štípa) a Moldávie (Mihi Ogimoto a Ondřej Vinklát), aby si v daném momentě odžili své radosti i potíže a opět se „rozpustili“ v davu. V davových scénách a především v individuálních variacích vycházejících pohybově z lidových tanců, současného tance a fyzického divadla je příznačné strhující tempo, dynamika a explozivita. Celý koncept vizuálně atraktivní - fyzická kondice tanečníků, vysoké, časté skoky, bleskové krokové pasáže, akrobatické figury, komika, podbarvené etnickými melodiemi z území bývalého Sovětského svazu mohou vyvolávat poněkud rozpačité vzpomínky na představení ruských folklórn&ia cute;ch souborů dovážených k nám za minulého režimu. S tímto „retro“ tanečním divadlem kontrastuje závěrečný „modernistický“ obraz, kdy celý soubor otevírá deštníky a obrací je vzhůru jako mísy, do nichž se snáší symbolický, pro všechny stejný „déšť“. I když forma, která mohla před deseti lety být pro Ukrajinu převratně novátorská, se nám může zdát již dnes trochu zastaralé, umožňuje nám seznámit se blíže s taneční produkcí našich sousedů na východě, kteří čelí stejným a větším obtížím nejen na kulturním poli než jak tomu bylo u nás.

Druhá choreografie, podle niž byl program pojmenován Vertigo vyšla z tvůrčí dílny Itala Mauro Bigonzettiho. Dnešní umělecký šéf baletu milánské La Scaly ji vytvořil v roce 2006 pro Atterballeto, kde původně působil jako tanečník. „Vertigo – Závrať“ byla asi „nejtanečnější“ z celého večera, čistou esencí tance, kde fyzický pohyb je materializací hudby. Autor našel zdroj inspirace v tanečnících, jak sám udává, v jejich technických schopnostech i umění ztvárnit hudbu. Jako hudební doprovod si zvolil svého oblíbence Dmitrije Šostakoviče, jehož hudba je zde v kontrastu vůči expresivitě tanečního výrazu.
Dramatické pnutí vnáší protiklad černé a bílé – bílá těla tanečníků a černé kostýmy – černý „barokní“ korzet tanečnice s bílými ozdobami a černé kalhoty tanečníka a bílé světlo, jehož kužel vytrhuje postavy z temnoty scény. Dvojice (Aya Watanabi, Giovanni Rotola, v alternaci Michal Štípa a Mihi Ogimoto) tančí zpočátku v omezeném prostoru, takřka na místě a ani později nepřesáhne „oživovaná“ plocha několik metrů čtverečních. Kompozic je vysoce elegantní, sevřená, tělo ženy „modeluje“ okolo partnera v těsném propojení nesčetné křivky, jakési obrysy barokních soch. Tenze a uvolnění, těžiště se vychyluje z rovnováhy až k závratnému pocitu nevyhnutelného pádu, je ale zachyceno a vrženo do protipohybu. Z jednolitosti těl vyrážejí prudká gesta, proudy energie, kterou se zaplňuje celý světelný výsek. Krása Bigonzettiho choreografie opět připomněla, jaký hluboký umělecký zážitek přináší „tanec pro tanec“, kterým současní choreografové mnohdy pohrdají.

I třetí skladba byla ve znamení klasické hudby - Haydn, Beethoven, Schubert (Andy Stein) i když v novém aranžmá, v podání Smyčcového kvarteta Hanse Krásy přímo na scéně. Nic jiného jí ovšem s těmi předešlými nespojuje. Kultovní Kaktusy - Cacti vytvořil mladý švédský choreograf Alexandr Ekman v roce 2010 pro NDT II. a dodnes jsou pro něj zásadním dílem, přestože v Semperoper v Drážďanech již slaví úspěch jeho Kráva. Po hudební, pohybové a výtvarné stránce promyšlené a propracované dílo, „rozrušované“ absurdním textem, s nadsázkou a humorem filozofuje nad domorodými rituály i vnímáním moderního umění, nad proměnou symetrie v asymetrii, řádu v chaos a naopak. Tanečníci jsou „připoutáni“ ke čtvercovým bílým podestám, nejdříve pravidelně rozmístěným, pak všelijak přesunovaným, přestavovaným do různých struktur. Než se první „regulovaný“ obraz rozpadne, sedí, klečí po dlouhou dobu na svých místech a rytmicky tlučou rukama do podstavců jako jeden velký stroj, všichni ve stejných sportovních bílých trikotech a černých kalhotách. V dalším sledu se pohybové sekvence odpoutávají a vzdalují a seřízený mechanizmus se zadrhává, rozkládá a promě ňuje v živou strukturu. Z četných seskupení se vyděluje pár (Morgane Lanoue a Ondřej Vinklát) a zatančí si podél diagonální „dálnice“ z podstavců duet s velice plastickou choreografií, která poskytne řádnou porci „opravdového“ tance ale i humoru. Očekávané kaktusy všemožných tvarů se objeví až takřka na konci. Tak jako sami o sobě nepřinášejí žádný užitek, tak ani celé dílo nenabízí nějaké zásadní problémy a řešení a přitom kaktusy mohou být velkým symbolem a podobenstvím právě tak jako celá Ekmanova hříčka, ale je už na divácích, aby si to vyložili.

Komponovaný večer Vertigo nechal nahlédnout pod ruku zcela odlišným autorským osobnostem, lišícím se věkem, tanečním vzděláním, původem a kulturním zázemím. Na závěr sezóny to byl dobře naplánovaný výlet do různých tvůrčích oblastí evropského tance, které můžeme a nemusíme porovnávat a které mohou inspirovat k dalším třeba jen virtuálním cestám všemi směry za zahraničním tanečním uměním.

www.narodni-divadlo.cz