zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Odešel Neil Simon, největší komediální autor 20. století

Neil Simon

autor: archiv   

zvětšit obrázek

(4. 7. 1927 New York, USA – 26. 8. 2018 New York, USA). Koncem srpna zemřel americký dramatik a scenárista Neil Simon. Za svůj dlouhý život napsal více než padesát dramatických, vesměs komediálních textů pro divadlo i film. Jako autor byl neobyčejně plodný. Neuplynul rok, aby neměl na kontě nějakou novou hru nebo filmový scénář. Stávalo se, že paralelně běžely v broadwayských divadlech i čtyři inscenace jeho textů.

Debutoval 22. února 1961 premiérou komedie Come Blow Your Horn (česky Pojď si zařádit), která se v broadwayském Brooks Atkinson Theatre hrála 678krát (derniéra 6. října 1962) a v roce 1963 ji zfilmoval Bud Yorkin s Frankem Sinatrou v hlavní roli. Následoval muzikál Little Me s hudbou Cy Colemana a texty Carolyn Leigh. Premiéru měl v Lunt-Fontanne Theatre 17. listopadu 1962 a do 27. června 1967, kdy měl derniéru, se hrál 267krát. Simon za něj obdržel první nominaci na cenu Tony (z celkem sedmnácti nominací získal muzikál tři). Definitivně se pak etabloval broadwayským hitem Bosé nohy v parku v hlavních rolích s Robertem Redfordem a Elizabeth Ashley. Premiéra se konala v Biltmore Theatre 23. října 1963, inscenace se hrála nepřetržitě do 25. června 1967 a dosáhla 1 530 uvedení. Následovala opět úspěšná filmová adaptace režisérem Gene Saksem (1967) s pozměněnou ústřední dvojicí, Robertem Redfordem a Jane Fonda. Až do konce tisíciletí (poslední hru napsal v roce 2003 – pro off-broadwayský Manhattan Theatre Club) byl na špici komediální divadelní tvorby nejen v USA, ale také ve světě včetně našich scén. Na kontě měl více než dvacet nominací a vítězství ve výročních anketách diváků i kritiků, včetně Emmy Award a Tony Award. V roce 1991 se dočkal i prestižní Pulitzerovy ceny za čechovovsky laděnou hru Lost in Yonkers.
Nejen postavy jeho her, ale i Simon sám vedl velmi pestrý život. Byl názorným příkladem člověka, který se vypracoval od extrémní chudoby k velkému bohatství. Údajně patřil k nejbohatším dramatikům naší doby. Jako komediální tvůrce byl jedním ze zásadních autorů, kteří se podíleli na reformě komediálního žánru v divadle i ve filmu. Inspiraci mu údajně přinášelo vše, co jej obklopovalo: nepříliš šťastné dětství, bratr, který byl rovněž dramatikem, pět manželství, různé nemoci (mj. měl operovanou ledvinu, kterou mu věnoval jeho přítel novinář). Mnohé z jeho her se jak v divadelní tak filmové podobě zařadily do zlatého fondu komediálního žánru minulého století. Připomeňme alespoň ty nejznámější: Bosé nohy v parku, Podivný pár, Drobečky z perníku, Sliby-chyby, Vstupte!, Zlatí chlapci. Všechny – a mnohé další - se hrály či hrají i u nás.
Právě v době, kdy zemřel, vyšel přepis rozhovoru, který poskytl v roce 1996 rozhlasovému programu NPR Fresh Air. Vybíráme z něj krátkou ukázku.


  • Co vás inspiruje při psaní dialogů?
    Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Jediné, na co si vzpomínám, byl pocit z doby, kdy mi bylo pět či šest let a rodiče mě brávali na návštěvu k příbuzným. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že jsem neviditelný, protože se mnou vůbec nemluvili. A tak jsem poslouchal jejich povídání o rodinných záležitostech, pomluvy nepřítomných. Jen jsem tak seděl, poslouchal a občas dostal sušenku. Ale právě proto, že si mě nevšímali, mohl jsem nerušeně sledovat způsob vyjadřování, formulací, jednání, výběr slov a vystopovat konkrétní témata, která společnost zajímala. O mnoho let později, když jsem začal psát, jsem - podvědomě - psal právě o takových lidech. Byl jsem schopen je vystihnout a popsat dokonale.
  • Velký vliv na vás měl i váš o osm let starší bratr Danny, který byl zpočátku vaším partnerem při psaní.
    Byl pro mě velmi důležitý. Byl někým mezi sourozencem a otcem. Dalo by se říct, že byl mým mentorem. Plnil funkci otce, když ten skutečný od rodiny stále odcházel a pak se zase vracel. Snad osmkrát.
  • Jak jste se s takovým otcem cítil?
    Bylo to hrozné. Můj život byl takové jo-jo. Maminka nikdy nevěděla, kdy se vrátí. Když se tak skutečně stalo, celý svět se u nás rozzářil, protože to znamenalo alespoň na chvíli konec nedostatku a možnost splacení dluhů. Nemuseli jsme se obávat, že nebudeme mít co jíst. Otec totiž při svých odchodech nikdy nenechal matce peníze. Ale nejdůležitější bylo, že po jeho příchodu byla matka šťastná. Ty stavy mezitím byly hrozné. Obrovská nejistota nás všech mě ničila. Myslím, že velkou část mé osobnosti formovaly právě tyto situace, tyto vztahy v rodině. Cítil jsem se strašně zranitelný. A možná právě proto jsem začal psát. Hledal jsem způsob, jak být nezávislý a jak se sám uživit.
  • Maminka nepracovala?
    Ne. Nikdy. Byla nevzdělaná, nedokázala si najít práci. Ale vždy se velmi snažila o nás postarat, a tak si půjčovala, nejčastěji od příbuzných. Ale to nejhorší, co se jednou stalo, bylo, že vzala k nám na byt dva muže, a vzdala se tak své ložnice. My s bratrem jsme měli svou vlastní a ona spala na gauči v obýváku. Ti dva muži byli řezníci a platili v naturáliích, takže jsme byli přejedeni masa, hlavně jehněčího. Nebyla to pro mne vůbec legrace sedět s nimi v kuchyni a jíst jejich donesené maso.
  • Proč?
    Vůbec s námi nemluvili. Byli to cizinci, neuměli moc anglicky. Ale obsadili náš dům tak, že jsem měl pocit, jako by nebyl náš, ale jejich. A já jsem v něm nezvaným hostem.
  • Židovské matky jsou v mnoha dílech té doby popisovány jako neurotičky a hysterky...
    Do takového stereotypu má matka vůbec nezapadala. Byla prostě jiná. Velmi nás milovala a velmi nás v psaní povzbuzovala. Můj bratr se – myslím trochu pošetile – rozhodl učinit z ní první posluchačku našich textů. A tak jí předčítal všechny naše monology a dialogy a ona se stále smála. Bratr se zeptal, jestli tomu rozuměla, a ona se přiznala, že ne, ale že jí dělá radost, když nás potěší. Myslím, že to od ní bylo skvělé. Sice nás to ve skutečnosti moc nepovzbudilo, ale vznikala příjemná tvůrčí atmosféra.
  • Ve své autobiografii píšete, že váš bratr vám krátce po vašich jedenadvacátých narozeninách zprostředkoval první sexuální zkušenost tím, že k vám domů přivedl prostitutku...
    Bylo to tak. Kdyby to neudělal, možná by mi trvalo do padesáti, než bych nějakou sexuální zkušenost získal. Jsem moc rád, že se to stalo, protože mě to změnilo. Díky tomu jsem v podstatě bez větších problémů překonal nejtrapnější moment svého života. Věděl jsem, že se ode mě nic neočekává, ani zkušenost ani zamilovanost, že je to prostě výměnný obchod – já dám peníze, ona zkušenost. A když bylo po tom, oddechl jsem si. A už nikdy v životě jsem potřebu podobné zkušenosti neměl.
  • Ve své autobiografii také píšete, že jste se při psaní vždy inspiroval lidmi kolem sebe.
    Ano, ale byla to spíš obecná inspirace. Nikdy jsem nepsal o někom konkrétním. Spíš jsem dával dohromady zkušenosti z různých stran a od různých lidí. Někdy za mnou někdo přijde a říká: Tohle jsi psal o mně… to jsem já. Ale tak to není. Mohl být inspirací, ale nikdy to nebyl přímo on. I sám sebe jsem si vždy dělil na spisovatele a na člověka, který s ním nemá nic společného a žije normálně. Vlastně existovali vždycky dva Neilové Simonové. Jeden spisovatel, který byl do psaní zažraný a nikdy nechtěl dělat nic jiného. A ta druhá osoba ve mně si chtěla užívat života, volného času, trávit čas s rodinou. Uvnitř sebe jsem tedy vždy vytvářel takový podivný schizofrenní pár, který si stále protiřečil. Až poslední dobou shledávám, že si oba tito lidé v podstatě rozumí. Už mi ty rozpory ve mně nevadí. Možná to zní, jako bych byl po celý život rozpolcený blázen, ale myslím, že to do jisté míry má každý.
  • Možná, když budete žít dostatečně dlouho, ta dvě ega splynou.
    Já vím. Jsem sám sobě podivným párem.
  • Uvažoval jste někdy o tom, že byste dělal něco jiného, než psal?
    Nikdy. Neměl jsem na to čas. Byl jsem po celý život zaneprázdněn psaním.

    12.9.2018 10:09:10 Jana Soprová | rubrika - Medailony
  •