zvláštní poděkování
Volný.cz

Gabriela Míčová: Na volné noze musíš opustit všechny obavy a strachy…

Gabriela Míčová

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

V loňské sezóně měla herečka Gabriela Míčová opět štěstí na silné a zajímavé české premiéry – v lednu 2018 to byla inscenace hry Elfriede Jelinek Královna duchů v A-Studiu Rubín a v dubnu Mindgame – Líbezné vyhlídky Antony Horowitze pod hlavičkou StageArtCZ Brno. Gabirelu můžeme také vidět v inscenacích Odhalená pravda/ The Naked Truth (role Sarah, StageArt Brno), Pan Theodor Mundstock (Studio Hrdinů Praha), a Bratři Karamazovi (role Kateřiny, Činoherní klub o.p.s. Praha).

Když hovoříme o divadelním štěstí, drží se jí vlastně od dob studií na DAMU, kdy obdržela cenu děkana za originalitu v projektech. Ihned po škole nastoupila do Divadla Komedie pod vedením Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba. Úspěchy ji neminuly ani v pozdější kariéře. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie za roli Romi v inscenaci Odpad, město, smrt v režii Dušana D. Pařízka (Pražské komorní divadlo), ve stejném roce obdržela Českého lva za hlavní ženskou roli ve filmovém zpracování inscenace Odpad, město, smrt v režii Jana Hřebejka. Na divadle má za sebou k osmdesáti inscenacím.

Při našem setkání jsme hovořili nejen o jejích hereckých začátcích, Divadle Komedie a aktuálních rolích, ale dotkli jsme se také otázky, jaké to je být na volné noze. A nemohli jsme opominout interaktivní představení o šikaně „Neubližujme si!“, které na základních školách realizuje s kolegyněmi Danou Polákovou a Monikou Šabartovou.

  • Když se ohlédneme k tvým profesionálním začátkům, vlastně jsi nikdy nebyla v hereckém angažmá…
    Hned po absolutoriu jsem nastoupila do Divadla Komedie, kde se ovšem nejednalo o angažmá v klasickém slova smyslu. Podle mě tam fungoval skvělý model. Honorovali nás od počtu představení. Dušanu D. Pařízkovi se tehdy podařilo vytvořit za dva roky stálý soubor, který byl v podstatě neměnný po celou dobu našeho desetiletého působení v Komedii. Občas se ke spolupráci přizval host. Byla to pro mě intenzivní a soustředěná práce, při které jsem potkala skvělé lidi.
  • Myslím, že to bylo na výsledcích představení hodně znát…
    Dýchali jsme spolu. Téměř vždy jsme všichni hráli ve všech inscenacích. Střídala se náročnost rolí, jednou jsi měl menší, potom větší, každý si vyzkoušel všechno.
  • Na volnou nohu jsi zvyklá?
    Určitě. Být na volné noze je v něčem dobré, hlavně si můžeš všechno sám korigovat. Zároveň může být nejistá, protože nikdy nevíš, kdy a zda bude práce. A hlavně, jaká bude.
  • Na to musí mít člověk asi naturel a být vytrénovaný?
    Hlavně musíš opustit všechny obavy a strachy, a toto ve výsledku neřešit. Snažím se brát práci tak, abych ji časově zvládla. Učím se říkat ne.
  • Nakolik je riskantní v dnešní době odmítnout nabídku?
    Jednoduché to není, ale zase se mi to nestává tak často. Mám asi štěstí, dostávám dobré nabídky.
  • Zajímalo by mě, zda máš někde divadelní domov. Pokud se to dá vůbec takto pojmenovat?
    Hraju vlastně v pěti divadlech – Činoherní klub, A – Studio Rubín, Studio Hrdinů, Divadlo Palace a Divadlo Bolka Polívky. Kromě toho hraji v inscenacích, kde nejsou stálé soubory. Přiznám se, že po rozpadu Komedie mi to chybělo, ale po šesti letech už jsem si zvykla. A teď mi to nechybí. Mé vnímání divadla se hodně proměnilo.
  • Předpokládám, že konec Divadla Komedie nebylo snadné odžít…
    Bylo mi to hlavně líto. Pro mě tím skončila nějaká životní etapa. Nebylo tak jednoduché si odpovědět na otázky: „Co bude dál? Kam se ubírat?“.
  • Obesílala jsi divadla?
    Ne. Vždyť jsem intenzivně pracovala na poměrně zásadních inscenacích. Věřila jsem, že se to všechno nějak zúročí, něco se urodí. A tak se mi pomalu herecká kariéra zase začala rozjíždět, i když v jiné podobě, s jinými lidmi. Potkala jsem zase další skvělé kolegy a kolegyně, poznala jsem odlišný způsob práce. A to je dobře.
  • Jedna z tvých posledních prací je inscenace Královna duchů (A-Studio Rubín), kde hraješ s Lucií Roznětínskou jednu postavu.
    Takový je režijní záměr Ondřeje Škrabala. Jedná se o komorní výpověď a prostor A-Studia Rubín je pro to ideální. Dobře tam fungují malé věci, které navodí velké emoce.
  • V případě Královny duchů je to např. zavalení scény množstvím starých hadrů, silná asociace koncentračního tábora.
    V tom je ten prostor skvělý. Můžeš si tam představit cokoli. Když jsme dostali poprvé text, který nebyl ještě rozdělený do dialogů, tak nás doslova mrazilo. Ondřej udělal dramatizaci povídky Elfriede Jelinek, která je fiktivním monologem skutečné umělkyně Pauly Wessely, herečky rakouského Burgtheateru. Prošla všechny režimy. A podobně jako v každém člověku, i u ní je jakási dvojlomnost, možná dvojhlavá saň. Proto nakonec přišel Ondřej s konceptem dvou hereček pro jednu postavu.
  • V inscenaci pracujete s lidovým krojem, zase náznak jisté režimní uniformity. Autorkou výpravy je Ivana Kanhäuserová.
    To má jednoduchou spojitost. Ondřej pochází z Uherského Hradiště, kde se také narodil otec Elfriede Jelinek. V inscenaci používáme filmové dokumenty – reálné dobové záznamy lidí ze Slovácka, kteří v dané době hajlovali v krojích... A do toho umírali druzí a často i lidé z jejich blízkého okolí v plynových komorách. To všechno se propojilo s textem natolik, že Ondřej s tou lidovostí záměrně pracoval. Mimo jiné ukázal lidovou masu, co byla schopná udělat cokoliv.
  • Předpokládám, že tento typ divadla ti není cizí. S podobnými texty ses setkala ve zmíněném divadle Komedie.
    Byla jsem ráda, že jsem se po delší době setkala právě s Elfriede Jelinek, vrátila jsem se k rakouské dramatice. Vždycky jsem ji ráda dělala. V tom nejlepším slova smyslu to byl boj. Není jednoduchá, pokaždé je to výzva pro celý realizační tým. Plno věcí v tom textu není, ale navedlo nás to na propojení s nedávnou minulostí.
  • Inscenace Královna duchů je skutečně divácky náročná. Prozradíš, jak se takového textu zbavuješ po představení…
    Jak říkáš, spíš je to inscenace náročná pro diváky, ale zároveň pro široké věkové publikum. Text má vyvolávat silné emoce. S Luckou se to však snažíme hrát bez patosu, vytváříme takové symbolické obrazy. Pokud to vůči divákovi funguje tak, že má o čem přemýšlet, pak je to skvělé. Lidi to zasáhne a osloví, každý si v tom něco může najít.
  • Další Tvá zajímavá spolupráce je se StageArtCZ Brno, inscenace Odhalená pravda (The Naked Truth) a Mindgame – Líbezné vyhlídky. Za vším stojí Petr Halberstadt. Jak jste se poznali?
    Občas jsme se setkali při nějakém natáčení, ale do té doby jsme se blíže neznali. Jednou mi z ničeho nic zavolal Radim Fiala (jeden ze zakládajících členů StageArtCZ Brno – pozn. red.) a nabídl mi roli s tím, že režie se ujme právě Petr. Brno pro mě znamená návrat do studentských let. Během studia na střední škole jsem hrála v Dětském studiu Divadla Husa na provázku.
  • Můžeš odhalit, jaké to je, když se v herecké šatně sejde šest hereček?
    Skvělé! Do toho je ještě pět kolegyň v alternaci… Při první čtené to byl, jak se říká, babinec. (smích) Jinak výborně vybrané obsazení, vždycky se na tu dámskou jízdu opravdu těším.
  • Sarah tam má dle mého jeden z nejtěžších osudů, i když každá postava má něco…
    V podstatě každá postava představuje výrazný charakter a má svůj silný životní příběh. Neseme si každá své břímě a tím je to skutečně jedinečné. Divák se setká s mladou naivkou bez vztahu, s tlustou energickou holkou, ženou týranou manželem, kterého opouští i s dětmi, svobodnou matkou. Pak je tam moje postava s vážnou diagnózou. S každou z postav se může ztotožnit. Je to komedie, i když chvílemi hořká a chce se nad některými osudy brečet.
  • Tvoje postava má rakovinu…
    Ale i v tomto dáváme naději. Prostě je to diagnóza, jasná a nekompromisní, nenabízí mnoho konců. Buď-anebo, v tom je to silné a opravdové. V textu není dané, zda tu nemoc zvládla nebo ne, ale dává naději. Dobré je žít život naplno, dokud to jde. Na to by neměl nikdo zapomínat. Lidi by měli kašlat na hádky, křivdy, honění se nevím za čím, ale měli by žít přítomností, s vědomím, že život je krásný a nejsme tady napořád.
  • Když si spolu o tom povídáme, tak úplně záříš, když o tom mluvíš. A to je dobře. Podobnou energii předáváš divákům na divadle i ve filmu...
    Na takové role jsem zvyklá. V Divadle Komedie jsem měla těžké postavy, které různě umíraly, byly týrané. Naučila jsem se dané texty si nepouštět k tělu. Důležité je co nejpřesvědčivěji to zahrát, s vědomím, že vím, co chci sdělit. A pak to všechno musím nechat na jevišti.
  • Poslední tvá premiéra, zmíněná Mindgame – Líbezné vyhlídky, opět česká premiéra…
    Scénář je fantastický a hraji zde s Miroslavem Etzlerem a režisérem inscenace Petrem Halberstadtem. Zatím jsou jen dobré ohlasy. Ověřili jsme si, že text je sice komplikovaný, ale funguje. Divák sleduje příběh tří lidí, kteří jsou v psychiatrické léčebně (lékař, spisovatel a zdravotní sestra). Anthony Horowitz vystavěl daný příběh s několika zvraty. Divák je na konci hodně překvapený, i když si většinou v půlce řekne: „Vím, jak to dopadne.“. Ale zjistí, že vše je úplně jinak, než předpokládal.
  • Měla jsi vůbec někdy na divadle jednoduchý text?
    Myslím si, že ne. Ale upřímně jsem za ty náročné texty ráda, zejména za to, že se někdo takovými texty zabývá.
  • Film je pro tebe odpočinek?
    Také většinou netočím komedie. Hrála jsem například v televizním seriálu Bohéma, který režíroval Robert Sedláček, a tam se také odehrávaly složité osudy…A ve filmové trilogii Zahradnictví režiséra Jana Hřebejka jsou rovněž důležitá společenská témata, která nezapadnou.
  • Jedním podobným tématem, u něhož by bylo dobře, kdyby se nevyskytovalo, je šikana mezi lidmi. Projekt, kterým se zabýváš s Danou Polákovou a Monikou Šabartovou.
    Když skončilo Divadlo Komedie, tak jsme s Danou Polákovou uvažovaly, co dál. Rozhodly jsme se, že musíme něco iniciovat samy. Napadlo nás, orientovat se na smysluplná témata. Ve výsledku nás napadl dětský divák. Přemýšlely jsme o projektu, který nám připadal důležitý a pro děti by byl přínosný.
  • To zní zajímavě, pohádek je přeci jen přehršle…
    Nakonec jsme udělaly interaktivní představení zaměřené na prevenci proti šikaně na základních školách, zejména pro první stupeň. Hrajeme přímo ve třídách. Děti nemusí nikam chodit. Snažíme se být „spolužačkami“ zúčastněných dětí. Vystupujeme i pod svými civilními jmény. Na modelových situacích ukazujeme, jak šikanu rozeznat, kdy ji začít řešit, a hlavně jak se dá řešit. Tím, že do daného příběhu děti vstupují, a samy si to prožijí, má to pro ně velký dopad.
  • Z toho vyplývá, že spolupracujete s třídními učiteli a učitelkami?
    Přesně tak. Pedagogové zůstávají ve třídě, a je pro ně zajímavé pozorovat, jak se děti chovají. Děti se do hry velmi rychle vžijí a zapomenou, že jsou ve třídě, že tam někde sedí učitel či učitelka. Chovají se naprosto přirozeně. V závěru s nimi všechno rozebíráme, zejména jak pomoci oběti, jak zastavit agresora.
  • Myslím si, že to není jen nějaká módní záležitost, a tím je Váš projekt velice přínosný…
    Toto téma nezasahuje jen děti. Objevuje se na pracovištích, dokonce i učitelé mohou být obětí šikany ze strany dětí. Šikana se vyskytuje i v domovech seniorů. Chování lidí se zhoršuje, zvyšuje se agresivita. Prevence musí začít od malých dětí. Důležité je ukazovat jim hranice, co si vzájemně k sobě mohou dovolit. Jak ze své pozice mohou šikanu zastavit nebo pomoc druhému. Snažíme se předcházet případným nejhorším scénářům a nabízet pozitivní vzorce jednání.
  • Už jste při Vašem představení objevili šikanu?
    Ano, setkáváme se s tím. Někdy děti vypráví, že šikanu zažily, nebo znají někoho, kdo byl šikanován. Musím ale zdůraznit, že nejsme psychologové, abychom jednotlivé případy řešili, dáváme impuls, snažíme se ukázat cestu, jak šikaně předcházet. Pak je to další práce pro učitele a hlavně pro samotné děti, aby dokázaly daný problém pojmenovat. Aby se nebály o svých problémech mluvit. Otevíráme něco, o čem nikdo nechce slyšet. Máme za sebou přes čtyři sta představení, a to už je důkazem toho, že touha tady je, aby ve školách šikana nebyla. Domnívám se, že díky formě, kterou jsme zvolily, má náš projekt smysl.
  • Dovolím si ještě jednu otázku. Nemáte obavy, že tímto projektem otevíráte Pandořinu skříňku…
    Vždyť je to jenom dobře. Daly jsme si mantinely, kam až můžeme a kam se nesmíme pouštět. Chodily jsme na seminář, určený pro pedagogy, jak pracovat se šikanou, jak ji řešit. V tomto ohledu je náš projekt bezpečný. Pořád je to ale divadlo, představení, nejedná se o speciální program s psychologem nebo preventistou. Děti zapojujeme do krátkých modelových situací, právě v tom je to přínosné. Jsou to okolnosti a události, které znají a rozumí jim.
  • Pokud je mi známo, agrese se přenáší do všech stran – děti vůči sobě, ale i děti proti učiteli, rodič proti učiteli…
    Stalo se nám to několikrát, že jsme dohrály, přišel za námi vyučující a přiznal, že musel z předchozí školy odejít, protože byl dětmi šikanovaný. A nebyla šance to změnit, protože se rodiče postavili za děti, ředitel neměl odvahu to řešit, nebylo zastání u kolegů.
  • Díky za zajímavé setkání. Přeji dostatek sil pro všechny role, v divadle, filmu i ve školách. A hlavně „Neubližujme si!“
  • 20.8.2018 18:08:16 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 38 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Paní Bovaryová  (PP)

    Časopis 38 - sekce

    HUDBA

    Jaroslav Hutka - Sto let

    Přebal alba Sto let

    Třináct nových písní Jaroslava Hutky na albu Sto let je skrz naskrz politických. Vznikly jako jeho osobní kome celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    Vyšehradská kapitula

    Vyšehradská kapitula

    Vyšehradská kapitula
    Vyšehrad byl po staletí významným ohniskem církevního života. Jak je tomu dnes? (2012) celý článek

    další články...